U S N E S E N Í
Okresní soud v Chebu rozhodl předsedou senátu Mgr. P. S. jako samosoudcem v právní věci žalobce D.I., se sídlem Londýn, Velká Británie, zastoupeného Mgr. T. R., advokátem, se sídlem Brno, proti žalovanému F. H., naposledy bytem Cheb, t.č. neznámého pobytu, zastoupenému opatrovníkem JUDr. V. P., advokátkou, se sídlem Cheb, o zaplacení částky 63.845,- Kč s příslušenstvím
t a k t o:
I. Okresní soud v Chebu se prohlašuje za nepříslušný k projednání a rozhodnutí této věci.
II. Řízení se v plném rozsahu z a s t a v u j e.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 19.254,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Okresního soudu v Chebu.
IV. Opatrovníku žalovaného JUDr. V. P. se přiznání odměna v částce 1.428,- Kč, která jí bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Chebu do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V. Žalobci se po právní moci tohoto rozhodnutí vrací z účtu Okresní soudu v Chebu zaplacený soudní poplatek v částce 600,- Kč.
O d ů v o d n ě n í
Žalobou podanou ke zdejšímu soudu faxovým podáním dne 10.6.2005 (doplněným písemně dne 13.6.2005) se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 63.845,- Kč s příslušenstvím, a to jako úvěrového nedoplatku ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne 12.2.2001 mezi právním předchůdcem žalobce K.B., a.s. jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem.
Podepsaný soud vydal ve věci platební rozkaz ze dne 21.7.2005, č.j. 21Ro 1609/2005 - 23, kterým uložil žalovanému žalovanou částku spolu s náhradou nákladů řízení žalobci zaplatit. Platební rozkaz byl však zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne 2.1.2006, č.j. 21Ro 1609/2005 - 30 z důvodu, že se jej nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou. Stejným usnesením byla žalovanému jako osobě neznámého pobytu ustanovena procesním opatrovníkem zaměstnankyně zdejšího soudu D. V.
D. V. byla funkce opatrovníka zproštěna usnesením zdejšího soudu ze dne 14.9.2006, č.j. 15C 45/2006 - 33, a to s přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu ve vztahu k ustanovování procesních opatrovníků účastníkům neznámého pobytu z řad zaměstnanců soudu a žalovanému byla ustanovena opatrovníkem advokátka JUDr. V. P.
Podáním ze dne 4.12.2006 namítl opatrovník žalovaného nedostatek mezinárodní příslušnosti zdejšího soudu pro projednání této věci. Konstatoval, že mezinárodní soudní příslušnost v projednávané věci je třeba posuzovat dle ust. čl. 16 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, když projednávaný spor je sporem ze spotřebitelské smlouvy a dané ustanovení ukládá žalujícímu smluvnímu partneru spotřebitele povinnost uplatnit svůj tvrzený nárok proti spotřebiteli u soudů toho členského státu, ve kterém má žalovaný bydliště. Ze zjištění soudu, která jsou shora popsána, přitom vyplývá, že žalovaný bydliště na území České republiky nemá, když pojem bydliště chápe české právo jako bydliště faktické, tj. místo, kde se osoba zdržuje s úmyslem zdržovat se zde trvale.
Opatrovník žalovaného dále uvedl, že dle jeho názoru z jednotlivých ustanovení Nařízení vyplývá, že nedovoluje vést řízení proti osobám neznámého pobytu, když celá jeho systematika staví na pojmu bydliště žalovaného, které je bydlištěm faktickým a nepočítá proto s tím, že by mohlo být řízení vedeno proti osobě neznámého pobytu.
Žalobce se ke vznesené námitce vyjádřil v podání ze dne 15.12.2006. Námitku označil za účelovou, neboť přijetí daného výkladu by znamenalo, že by pro daný spor nebyl příslušný žádný ze soudů Evropského společenství, dokud by se prokazatelně nezjistil pobyt žalovaného. To by vedlo k tomu, že by se věřiteli nedostalo ochrany jeho práv. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 přitom neobsahuje procesní ustanovení týkající se náhradního určení příslušného soudu k projednání věci v případě osob neznámého pobytu, jedná se tedy o mezeru v právní úpravě, která bude řešena procesními předpisy soudu fóra (§ 48 zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním), jinak příslušného dle posledního známého pobytu žalovaného.
Při rozhodování o námitce žalovaného soud na prvém místě zkoumal, zda může při řešení dané otázky aplikovat Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení" nebo „nařízení Brusel I.").
K aplikaci nařízení je nezbytné, aby byl projednávaný spor sporem s mezinárodním prvkem, neboť nařízení Brusel I. bylo výslovně přijato jako opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem ve smyslu ust. čl. 65 písm. a) třetí odrážka Smlouvy o založení evropského společenství.
Mezinárodní prvek je daném sporu dán tím, že žalobce je právnickou osobou se sídlem ve Velké Británii a svoji žalobu uplatnil před soudem České republiky. Tím byla založena situace, která může vznést otázku mezinárodní soudní příslušnosti, jako podmínka přítomnosti mezinárodního prvku v daném řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-281/02 Owusu).
Ze stejného důvodu je splněna rovněž podmínka teritoriální působnosti nařízení, když má být nařízení Brusel I. aplikováno v členských státech Evropské unie (Velká Británie a Česká republika), ve kterých je lze aplikovat (dle čl. 1 odst. 3 je nelze dosud aplikovat z hlediska teritoriálního jen v Dánsku).
Splněna je také podmínka časové působnosti nařízení, když spor byl zahájen poté, co nařízení vstoupilo v obou uvedených členských státech v platnost dnem 1.5.2004, kdy se Česká republika stala členem Evropské unie (srov. čl. 66 odst. 1).
Splněna je konečně i podmínka věcné působnosti nařízení, neboť jde o spor z úvěrové smlouvy, která je typickým civilním popř. obchodním kontraktem.
Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že na jeho mezinárodní příslušnost je třeba aplikovat režim Nařízení Brusel I.
Podle čl. 15 odst. 1 Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5),
a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;
b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí; nebo
c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
Podle čl. 16 odst. 2 Nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.
Podle čl. 59 odst. 1 Nařízení pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo.
Ze smlouvy o úvěru č. 008001210061 ze dne 5.2.2001 soud zjistil, že touto smlouvou poskytla Komerční banka, a.s. jako věřitel žalovanému jako dlužníkovi úvěr ve výši 68.000,- Kč, a to za účelem koupě osobního automobilu. Dlužník nebyl označen identifikačním číslem podnikatelského subjektu, ani jinak tak, aby na něho v rámci dané smlouvy mohlo být pohlíženo jako na podnikatele.
Z cit. čl. 15 odst. 1 Nařízení je zřejmé, že obsahuje autonomní definici spotřebitelské smlouvy (tj. ne každá smlouvy, kterou např. české právo považuje za spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ust. § 52 a násl. občanského zákoníku, bude spotřebitelskou smlouvou též ve smyslu daného článku Nařízení). Projednávaný případ spadá pod písm. b) daného článku, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru sloužícího k financování koupě konkrétní movité věci.
Soud na tomto místě považuje za podstatné uvést, že ze znění daného článku nevyplývá, že by mezinárodní prvek musel být u smluv uvedených pod písm. a) a b) dán již v okamžiku uzavření smlouvy. Podmínku přeshraničního působení smluvního partnera na zemi bydliště spotřebitele vyžadují toliko smlouvy uzavřené dle písm. c)
Z cit. čl. 16 odst. 2 Nařízení plyne, že žalobce, kterému postoupila Komerční banka, a.s. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21.5.2003 své nároky vůči žalovanému z dané úvěrové smlouvy plynoucí, může podat žalobu ohledně těchto nároků jen u soudů toho členského státu, v němž má žalovaný své bydliště. Je přitom věcí žalobce, aby tvrdil, že je daná podmínka splněna a aby rovněž její splnění prokázal.
Nařízení Brusel I. stojí oproti českému procesnímu předpisu na zásadě, že účastníci mají dbát svých procesních práv a povinností a tím výrazně omezuje potencionálně paternalistický přístup soudu, který by splnění řady podmínek řízení zkoumal ex officio. Příkladem toho může být čl. 24 až 26 Nařízení, které omezují přezkum mezinárodní příslušnosti procesním soudem jen na případy výlučné příslušnosti uvedené v čl. 22 Nařízení. Ve všech ostatních případech je na žalovaném, zda příslušnost státu fóra přijme (viz čl. 24) nebo zda se pro ní bude bránit. Stejně tak z čl. 26 Nařízení plyne, že soud zkoumá podmínky své mezinárodní příslušnosti až poté, kdy se žalovaný ve věci nevyjádří (aniž by zároveň namítal nedostatek mezinárodní příslušnosti procesního soudu).
Otázku bydliště pak posuzuje procesní soud dle svého národního práva, v konkrétním případě práva českého.
Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 2.6.2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004 uvedl, že obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo zákon č. 97/1963 Sb., není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt", kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat, ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet.
Z uvedeného je zřejmé, že české právo chápe pojem bydliště jako místo faktického pobytu fyzické osoby, ve spojení s jejím úmyslem se zde trvale zdržovat.
Žalobce byl soudem vyzván přípisem doručeným mu dne 23.3.2007 k tomu, aby doplnil svá tvrzení v tom směru, zda se žalovaný zdržuje na území České republiky s úmyslem zdržovat se zde trvale a pokud ano, aby svá tvrzení prokázal. Žalobce na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 19.4.2007, ve kterém uvedl, že jí nemůže vyhovět, neboť nemá přístup do centrální evidence obyvatel.
Žalobce přes řádnou výzvu neprokázal, že by měl žalovaný bydliště na území České republiky. Není proto splněna podmínka čl. 16 odst. 2 Nařízení k tomu, aby byla dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky k projednání dané věci a soudu nezbylo, než námitce opatrovníka žalovaného vyhovět a prohlásit se za mezinárodně nepříslušný, jak je uvedeno pod bodem I. výroku. Jakkoli by se daný výrok mohl ve vztahu k následnému zastavení řízení jevit jako nadbytečný, vycházel soud ze systematiky Nařízení, podle které se soud, je-li mezinárodně nepříslušný k projednání věci, za mezinárodně nepříslušný prohlásí (viz čl. 25 a 26).
Tvrzení žalobce o tom, že nebude-li zjištěno místo faktického pobytu žalovaného v žádném členském státě, bude mu odebráno právo soudní ochrany, není správné. Především je třeba poznamenat, že bydliště jako místo faktického pobytu, chápe právo české a nelze vyloučit, že právní doktrína jiných členských států by dospěla k definici pro žalobce příznivější. Nadto je ale zřejmé, že žalobce svou námitkou staví právo na soudních ochranu věřitele (v pozici žalobce), před právo dlužníka (v pozici žalovaného) se v řízení účinně bránit a tento názor je v příkrém rozporu s Nařízením.
Evropský soudní dvůr v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že Nařízení (tehdy Bruselská úmluva) ve všech svých ustanoveních, a to jak těch, která se týkají soudní příslušnosti, tak i těch, která se týkají uznávání a výkonu rozhodnutí, směřuje k zachování práva žalovaného účinně se v řízení bránit. Jen díky těmto zárukám poskytovaným žalovanému může být uznávání a výkon soudních rozhodnutí v režimu Nařízení tak liberální (srov. 125/79 Denilauler v. Couchet Erérers, C-474/93 Hengst v. Campese, 166/80 Klomps v Michel).
Součástí práva účinně se bránit je přirozeně i právo být žalován před vhodným soudem. Tím je ve smyslu čl. 2 Nařízení soud státu, ve kterém má žalovaný bydliště. Tento princip je pak ve čl. 16 odst. 2 Nařízení posílen tak, že soudy daného státu jsou ve sporech ze spotřebitelských smluv mezinárodně příslušné výlučně.
Z uvedeného je zřejmé, že tam, kde je namístě aplikovat Nařízení Brusel I., má právo žalovaného se v řízení účinně bránit přednost před právem žalobce na soudní ochranu.
V této souvislosti se soud ztotožňuje s žalovaným v tom, že Nařízení Brusel I. neumožňuje vést řízení proti osobě neznámého pobytu. Čl. 59 Nařízení sice ponechává otázku určení bydliště účastníka řízení na národním právu, které je může dle poznatků procesního soudu chápat jako místo faktického pobytu fyzické osoby, stejně jako právo české, nebo jako místo jejího fiktivního pobytu, avšak s tím, že se daná osoba zdržuje na jiném, známém místě (např.u příslušníků vojenských jednotek působících dočasně na zahraničních misích nebo u členů lodních posádek). Dle názoru procesního soudu však nepokrývá případy, kdy žalovaný žádné soudu známé bydliště nemá. Ostatně ust. § 29 odst. 3 o.s.ř. ani fikci bydliště účastníka řízení nevytváří a počítá s tím, že bydliště, ale i pobyt žalovaného jsou neznámé.
Vedení řízení proti osobě neznámého pobytu proto není mezerou v zákonné úpravě, jak se domnívá žalobce, ale stojí zcela mimo ni. Ostatně v každém jiném členském státě by rozhodnutí vydané v řízení dle českého procesního práva, kde je žalovaný zastoupen procesním opatrovníkem, bylo shledáno v rozporu s veřejným pořádkem a nemohlo by proto být ve smyslu čl. 34 odst. 1 Nařízení uznáno.
Protože nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu je neodstranitelnou překážkou řízení, nezbylo soudu než ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení v plném rozsahu zastavit, jak je uvedeno pod bodem II. výroku.
Výrok o náhradě nákladů řízení pod bodem III. je odůvodněn ust. § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Zastavení řízení zavinil žalobce, neboť podal žalobu s soudu, který není mezinárodně příslušný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení žalovaný. Náklady žalovaného spočívají v odměně jeho zástupce v částce 15.580,- Kč dle vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31.8.2006, náhradě za dva úkony právní služby (převzetí a příprava, písemné podání ze dne 4.12.2006) po 300,- Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. a DPH ve výši 19% a částce 3.074,20 Kč.
Podle ust. § 140 odst. 2 o.s.ř., byl-li ustaven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Rozhodování o odměně advokáta dle tohoto zákonného ustanovení přitom není rozhodováním o náhradě nákladů řízení dle ust. § 151 o.s.ř., a proto při stanovení výše odměny zástupce nelze vycházet z vyhlášky č. 484/2000 Sb. (viz ust. § 1 odst. 1 této vyhlášky), ale je třeba vycházet z vyhl. č. 177/1996 Sb., a to konkrétně ust. § 9 odst. 5, když JUDr. Pupalová byla ustanovena opatrovníkem žalovaného jako osoby neznámého pobytu. Zástupkyni žalovaného vzniklo právo na odměnu za dva úkony po 300,- Kč (příprava a převzetí, písemné podání ze dne 4.12.2006), náhrada hotových výdajů za tytéž úkony po 300,- Kč a DPH ve výši 19%. Tuto odměnu soud opatrovníku žalovaného přiznal, jak je uvedeno pod bodem IV. výroku.
Výrok pod bodem V. je odůvodněn ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud vrátí z účtu soudu zaplacený soudní poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním, jak se tomu stalo v daném případě.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím soudu zdejšího.