U S N E S E N Í
Okresní soud v Chebu rozhodl předsedou senátu Mgr. Pavlem Simonem jako samosoudcem v právní věci žalobce Pojišťovna, a.s., IČ ..., se sídlem P., proti žalované U. M. M. H., nar. ..., bytem B., Spolková republika Německo, o zaplacení částky 4.336,- Kč s příslušenstvím
t a k t o:
I. Okresní soud v Chebu se prohlašuje za nepříslušný k projednání a rozhodnutí této věci.
II. Řízení se v plném rozsahu z a s t a v u j e.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
IV. Žalobci se po právní moci tohoto rozhodnutí vrací z účtu Okresní soudu v Chebu zaplacený soudní poplatek v částce 600,- Kč.
O d ů v o d n ě n í
Žalobou podanou ke zdejšímu soudu se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 4.336,- Kč s příslušenstvím, a to jako ekvivalentu 132,26 EUR, které žalobce za žalovanou uhradil na základě smlouvy o cestovním pojištění č. ..., jež byla mezi účastníky uzavřena, nad rámec toho, co měl dle dané smlouvy plnit.
Soud se v rámci zkoumání podmínek řízení dle ust. § 103 o.s.ř. zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti (pravomoci) k projednání a rozhodnutí tohoto sporu. V této souvislosti na prvém místě zkoumal, zda může při řešení dané otázky aplikovat Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení" nebo „nařízení Brusel I.").
K aplikaci nařízení je nezbytné, aby byl projednávaný spor sporem s mezinárodním prvkem, neboť nařízení Brusel I. bylo výslovně přijato jako opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem ve smyslu ust. čl. 65 písm. a) třetí odrážka Smlouvy o založení evropského společenství.
Mezinárodní prvek je daném sporu dán tím, že má každý z účastníků bydliště v jiném členském státě EU.
Ze stejného důvodu je splněna rovněž podmínka teritoriální působnosti nařízení, když má být nařízení Brusel I. aplikováno v členských státech Evropské unie (Česká republika a Spolková republika Německo), ve kterých je lze aplikovat (dle čl. 1 odst. 3 je nelze aplikovat z hlediska teritoriálního jen v Dánsku).
Splněna je také podmínka časové působnosti nařízení, když spor byl zahájen poté, co nařízení vstoupilo v obou uvedených členských státech v platnost dnem 1.5.2004, kdy se Česká republika staly stala členem Evropské unie (srov. čl. 66 odst. 1).
Splněna dále i podmínky věcné působnosti nařízení, neboť jde o spor z pojistné smlouvy, která je typickým civilním popř. obchodním kontraktem.
Poté, co soud dospěl k závěru, že na otázku jeho mezinárodní příslušnosti k projednání a rozhodnutí tohoto sporu lze aplikovat nařízení Brusel I., přezkoumal svoji příslušnost ve smyslu čl. 25 nařízení, podle kterého soud členského státu bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li u něj zahájeno řízení ve věci, v níž má na základě článku 22 výlučnou příslušnost soud jiného členského státu. Soud přitom neshledal, že by k projednání tohoto sporu byla dána výlučná příslušnost soudů jiného členského státu, neboť se nejedná o žádný z případů v vyjmenovaných v čl. 22 nařízení.
Soud proto pokračoval v přezkumu své příslušnosti ve smyslu ust. 26 odst. 1 nařízení, podle kterého pokud se žalovaný, který má bydliště na území jednoho členského státu a je žalován před soudem jiného členského státu, k tomuto soudu nedostaví, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení.
Soudu jsou z jeho úřední činnosti známy nepřesnosti v překladu uvedeného čl. 26 odst. 1 nařízení. Evropský soudní dvůr přitom v rozsudku ve věci Danvœrn Production A/S v Schuhfabriken Otterbeck GmbH & Co. (C-314/93) uzavřel, že při aplikaci Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ve znění úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě ze dne 27.9.1968, která je předchůdcem nařízení Brusel I., je povinností procesního soudu přihlížet ke všem jazykovým verzím Úmluvy, které jsou si všechny rovnocenné.
Veden uvedenou úvahou Evropského soudního dvora, přistoupil soud ke srovnání českého znění čl. 26 odst. 1 nařízení se zněním anglickým, které zní:
Where a defendant domiciled in one Member State is sued in a court of another Member State and does not enter an appearance, the court shall declare of its own motion that it has no jurisdiction unless its jurisdiction is derived from the provisions of this Regulation.
Anglický termín "enter an apearance" označuje úkon žalovaného poukazující na jeho úmysl se v žalobě uvedenému nároku bránit věcně. Neoznačuje tu skutečnost, že by se žalovaný musel k soudu dostavit, potažmo že by se musel dostavit k soudem nařízenému ústnímu jednání.
Obdobně vyznívá i německé znění nařízení:
Lässt sich der Beklagte, der seinen Wohnsitz im Hoheitsgebiet eines Mitgliedstaats hat und der vor den Gerichten eines anderen Mitgliedstaats verklagt wird, auf das Verfahren nicht ein, so hat sich das Gericht von Amts wegen für unzuständig zu erklären, wenn seine Zuständigkeit nicht nach dieser Verordnung begründet ist.
Z uvedeného je zřejmé, že čl. 26 odst. 1 nařízení se vztahuje na situaci, kdy je žalovanému s bydlištěm v jednom členském státě doručena žaloba (v řízení probíhajícím před soudem jiného členského státu) a on na ni nijak nereaguje. Naproti tomu z něho nevyplývá povinnost soudu nařídit ve věci ústní jednání a teprve na základě toho, zda se žalovaný k němu dostaví či nikoli, svoji mezinárodní příslušnost zkoumat.
Tento závěr vyplývá i z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Elefanten Schuh GmbH v Pierre Jacqmain (C-150/80). V něm se ESD zabýval interpretací čl. 18 Bruselské úmluvy, jehož znění je totožné s dnešním čl. 24 nařízení Brusel I. Podle něho (v českém znění) není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.
V citovaném českém překladu čl. 24 nařízení je stejná nepřesnost jako u č. 26 odst. 1, neboť i zde se hovoří o „dostavení se žalovaného k soudnímu jednání", zatímco anglický či německý překlad hovoří o tom, že žalovaný se vyjádří ve věci resp. se příslušnosti procesního soudu podrobí, aniž by toto bylo vázáno na soudní jednání.
V citované věci dospěl Evropský soudní dvůr k závěru, že ze smyslu čl. 18 Bruselské úmluvy (dnes čl. 24 nařízení) vyplývá, že nepředchází-li námitka nedostatku mezinárodní příslušnosti procesního soudu obraně žalovaného ve věci samé, nelze ji uplatnit poté, co žalovaný učinil podání, jež je dle příslušného procesního práva třeba považovat za jeho první vyjádření ve věci učiněné vůči procesnímu soudu.
Z toho plyne, že ve smyslu čl. 24 nařízení Brusel I. může žalovaný založit příslušnost procesního soudu i za situace, kdy se ve věci vyjádří, aniž by namítal nepříslušnost procesního soudu a aniž by se tak muselo stát při soudním jednání. Jde o obdobný princip, který zná ust. § 105 odst. 1 o.s.ř., podle kterého žalovaný založí místní příslušnost procesního soudu, jež jinak místně příslušný není, tím, že neuplatní námitku místní nepříslušnosti při svém prvním úkonu ve věci samé.
Žaloba byla žalované v této věci doručena prostřednictvím dožádaného německého soudu (Amtsgericht Gelnhausen ZwSt. Wächtersbach) v souladu s Nařízením Rady (EC) č. 1348/2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech, a to do vlastních rukou dne 16.3.2006. Spolu s žalobou jí byla doručena také výzva k vyjádření ve věci ve lhůtě tří týdnů. Žalovaná do dnešního dne na žalobu ani uvedenou výzvu nijak nereagovala.
Podle ust. čl. 8 nařízení ve věcech pojištění se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5).
Podle ust. čl. 12 odst. 1 nařízení s výhradou čl. 11 odst. 3 může pojistitel žalovat pouze u soudů toho členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště, bez ohledu na to, zda je žalován pojistník, pojištěný nebo oprávněná osoba.
Z uvedeného čl. 8, který upravuje tzv. obligatorní příslušnost v pojistných věcech a čl. 12 odst. 1 nařízení, který upravuje příslušnost soudu v případě, kdy žalobu podává pojistitel jako silnější strana pojistné smlouvy, vyplývá, že žalobce jako pojistitel může svou žalobu uplatnit vůči žalované jako pojistníkovi jen před německými soudy, neboť ty jsou ve smyslu čl. 12 odst. 1 nařízení soudy členského státu, ve kterém má žalovaná bydliště.
Protože se žalovaná ve věci nijak nevyjádřila, ačkoliv jí byla doručena žaloba a byl jí poskytnut dostatečný časový prostor k vyjádření a protože příslušnost zdejšího soudu nevyplývá z žádného z ustanovení nařízení Brusel I. (a ani vyplývat nemůže, když se jedná v této věci o příslušnost obligatorní stanovenou výlučně v čl. 12 odst. 1 nařízení), prohlásil se zdejší soud za nepříslušný dle čl. 26 odst. 1 nařízení, jak je uvedeno pod bodem I. výroku.
Protože nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu je neodstranitelnou překážkou řízení, nezbylo soudu než ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení v plném rozsahu zastavit, jak je uvedeno pod bodem II. výroku.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Náhrada nákladů by měla tedy připadnout žalované, na jejíž straně však soud žádné náklady řízení neshledal, a proto rozhodl soud jak je uvedeno pod bodem III. výroku.
Výrok pod bodem IV. je odůvodněn ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud vrátí z účtu soudu zaplacený soudní poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním, jak se tomu stalo v daném případě.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím soudu zdejšího.