unalex. Case Collection

U S N E S E N Í

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivany Mlejnkové a ze soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka D.+ C. – V.,sídlem v SRN, organizační složka D. Dr. W. + C., se sídlem v ČR, zast. Dr. iur. Ernstem Giese, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1-Staré Město, zahájeném na návrh FlexiLog, a.s. se sídlem Náměstí 14. října 1307/2, 150 00 Praha 5-Smíchov, IČO 28353951, zast. Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, 110 00 Praha 1, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 36752/2013-A-31 ze dne 25. června 2014,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 36752/2013-A-31 ze dne 25. června 2014 se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 45 INS 36752/2013-A-31 ze dne 25.6.2014 v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek dlužníka D. + C. – V., se sídlem -, organizační složka D. Dr. W. + C.,IČO: -, se sídlem – (dále též jen dlužník), v bodě II. výroku na majetek dlužníka prohlásil konkurs „jako vedlejší úpadkové řízení”, v bodě III. výroku ustanovil insolvenčním správcem G., v.o.s. a v bodě IV. výroku konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku. V dalších bodech V. až XI. výroku soud vyzval věřitele, aby přihlásili své pohledávky do 2 měsíců ode dne účinků rozhodnutí o úpadku, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách, nebo jiných majetkových hodnotách, a též vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníku, ale insolvenčnímu správci, nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, stanovil insolvenčnímu správci lhůtu pro předložení soupisu majetkové podstaty, seznamu přihlášených pohledávek a zprávy o jeho činnosti a ekonomické situaci dlužníka, přičemž dlužníku uložil poskytnout insolvenčnímu správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost a předat mu seznamy svého majetku, pohledávek a závazků a také veškeré účetní doklady.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 19.12.2013 doručen insolvenční návrh, jímž se navrhovatel FlexiLog, a.s. (dále jen navrhovatel) domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že ten je v platební neschopnosti podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ), neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, když je nehradí více než 3 měsíce (§ 3 odst. 2 písm. b/ IZ). Pohledávky navrhovatele za dlužníkem činí celkem 360.240, Kč, o jejich zaplacení (původně ve výši 622.740, Kč s příslušenstvím, která doznala změn částečnými úhradami dlužníka) je vedeno řízení u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn. 10 C 130/2013; otázku věcné příslušnosti tohoto soudu nyní řeší Vrchní soud v Praze. Navrhovatel tvrdil, že jeho pohledávky za dlužníkem vznikly na základě jednotlivých dílčích smluv o přepravě s přeshraničním prvkem, když vyjma jednoho případu šlo o přepravu zboží z České republiky do Spolkové republiky Německo (dále též jen SRN) či Rakouské republiky a naopak. Na smlouvy o přepravě dopadá právní úprava Mezinárodní úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě. Dle článku 9 úmluvy není-li prokázán opak, je věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o obsahu převzetí zásilky dopravcem, nákladní list. Podle článku 13 úmluvy bylo převzetí zásilky v místě určeném k jejímu vydání (v místě ukončení přepravy) vyznačeno na vyhotovení nákladního listu, který si ponechal dopravce. Dlužník dne 20.3.2013 písemně uznal co do důvodů i výše své jednotlivé závazky a částečně na ně plnil: dne 10.4.2013 platbou 39.600, Kč uhradil své dva nejdříve splatné závazky vyúčtované fakturami ze dne 26.7.2012 se splatností 24.9.2012 v celkové částce 39.600, Kč, dne 7.10.2013 platbou 100.000, Kč uhradil opět nejdříve splatné závazky vyúčtované fakturou ze dne 13.8.2012 znějící na částku 24.000, Kč se splatností 12.10.2012, fakturou ze dne 21.8.2012 znějící na částku 31.200, Kč se splatností 20.10.2012, fakturou ze dne 23.8.2012 znějící na částku 40.200, Kč se splatností 22.10.2012 a fakturou ze dne 23.8.2012 znějící na částku 40.000, Kč. I dlužníkova platba ze dne 19.11.2013 ve výši 122.900, Kč byla navrhovatelem použita k úhradě nejdříve splatných závazků dlužníka. K doložení svých tvrzení navrhovatel připojil přepravní smlouvy, faktury a nákladní listy a další doklady o provedené přepravě, uznání dlužníka ze dne 20.3.2013, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, přípis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 10 C 130/2013 ze dne 12.3.2012, emailovou komunikaci mezi právními zástupci dlužníka a C.S. C., a.s. a protokol o podání vysvětlení jednatelem A. H., s.r.o.

Podle navrhovatele přípustnost vedení insolvenčního řízení proti dlužníku na území České republiky plyne z nařízení Rady ES č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000 o úpadkovém řízení (dále jen Nařízení). Podle něj se hlavní úpadkové řízení má konat v členském státě, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, a navrhovateli není nic známo o tom, zda jsou soustředěny na území České republiky či nikoli. Vedle hlavního úpadkového řízení může být podle čl. 3 odst. 2 Nařízení zahájeno územní úpadkové řízení, avšak pouze ve členském státě, na jehož území nejsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, se nachází dlužníkova provozovna. Z čl. 3 odst. 4 písm. b) Nařízení vyplývá, že územní úpadkové řízení může být zahájeno před zahájením hlavního úpadkového řízení, pouze pokud o územní úpadkové řízení žádá věřitel, který má sídlo v členském státě, na jehož území se nachází dotyčná provozovna, nebo jehož pohledávka vznikla na základě činnosti této provozovny. Navrhovatel nemá informaci o tom, zda v SRN, kde má dlužník umístěno sídlo, je zahájeno proti němu insolvenční řízení. Ze zápisu v obchodním rejstříku vyplývá, že na území České republiky podniká na základě své organizační složky podle § 21 odst. 4 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb.), a má zde tedy umístěnou svoji provozovnu. Navrhovatel je právnickou osobou – obchodní společností se sídlem na území České republiky a jednotlivé jeho pohledávky vznikly na základě činnosti provozovny (organizační složky) dlužníka. Proto považuje za splněné podmínky pro zahájení územního úpadkového řízení dlužníka na území České republiky.

Známým věřitelem dlužníka je podle navrhovatele společnost C.S. C. a.s. se sídlem v Jičíně, která vůči němu eviduje pohledávky ze smluv o přepravě zboží v celkové výši 162.360, Kč, o jejichž zaplacení je u Krajského soudu v Hradci Králové veden soudní spor. Společnost A. H., s.r.o. se sídlem v Náchodě má za dlužníkem pohledávku ve výši cca 6.600, EUR, jak vyplývá z podání jednatele učiněného u policejního orgánu.

V průběhu insolvenčního řízení navrhovatel předložil soudu rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 30.4.2014, kterým bylo dlužníku uloženo zaplatit navrhovateli částku 360.240, Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Podáním došlým soudu 9.6.2014 dále sdělil, že mu dlužník dne 28.5.2014 uhradil částku 275.000, Kč, pročež v této výši (co do jistiny) vzal zpět podanou přihlášku pohledávky s tím, že jeho pohledávka č. 1 zůstává nadále ve výši 85.240, Kč a jednotlivé neuhrazené úroky z prodlení z již uhrazené jistiny činí celkem částku 51.044,23 Kč.

Dlužník se k návrhu vyjádřil tak, že splatné dluhy vůči navrhovateli vznikly na základě objednávek zahraniční právnické osoby a jsou vedeny v jejím účetnictví. Uvedl, že jako organizační složka zahraniční osoby nemá právní subjektivitu a není tak způsobilým účastníkem řízení, v záležitostech týkajících se této organizační složky je nositelem práv a povinností vždy sama zahraniční osoba, jíž je organizační složka součástí. Organizační složka nemá žádný vlastní majetek, jde o majetek zahraniční osoby, o kterém účtuje. Úpadkové řízení je proto třeba vést proti zahraniční osobě, nikoliv proti její organizační složce. Dlužník předložil seznam dlouhodobého majetku, který je veden v účetnictví zahraniční společnosti (bez údaje o hodnotě tohoto majetku), s tím, že neeviduje žádné pohledávky. Jako organizační složka je pouze výrobcem, výrobky si odváží mateřská zahraniční společnost a ta je také sama prodává. Tato posílá peníze na mzdy, nepravidelně pak na úhradu nákladů na parafiskál, dodavatelské faktury za dopravu hradí dodavatelům buď sama, nebo pošle peněžní prostředky. Sama rozhoduje o tom, co bude zaplaceno. Organizační složka má na účtu vedeném u Komerční banky, a.s. ke dni 27.2.2014 částku 18.963,27 Kč; na tento účet je údajně veden výkon rozhodnutí. Dále dlužník předložil seznam závazků s uvedením věřitelů, vč. dlužných mezd zaměstnanců za prosinec 2013. Celková částka závazků činí ke dni 27.2.2014 cca 6.150.000, Kč.

Jednání se za dlužníka zúčastnil vedoucí organizační složky Ing. J. B., který sdělil, že v současné době je v provozovně zaměstnáno 30 zaměstnanců, má zakázky a vyrábí zdravotnický materiál. Problém je s financováním od mateřské společnosti, když finanční prostředky posílá opožděně nebo vůbec, a proto vznikají dluhy. Protože závazky ze smluv o přepravě zboží nebyly zahraniční společností řádně financovány, bylo dohodnuto, že provozovna nebude objednávat žádnou dopravu. Neuhrazené závazky uvedené navrhovatelem vyplývají ze smluv o přepravě uzavřených se zahraniční společností. Podle sdělení majitele této společnosti není v SRN, kde má sídlo, vedeno její insolvenční řízení.

Navrhovatel setrval na podaném návrhu a odkázal na úpravu mezinárodní úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní nákladní dopravě s tím, že v předložených přílohách (nákladních listech) je uvedena organizační složka dlužníka i s jejím razítkem, a že závazky vznikly v souvislosti s organizační složkou. Jejich existence vyplývá také z dlužníkova uznání dluhu ze dne 20.3.2013.

V průběhu řízení A. H., s.r.o. soudu sdělila, že spolupracuje pouze s mateřskou společností dlužníka. Společnost C.S. C., a.s. sdělila, že za dlužníkem eviduje neuhrazené splatné pohledávky ve výši 157.016,51 Kč. Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, územní pracoviště v Náchodě soudu sdělil, že nemá za dlužníkem splatné pohledávky; poslední přiznaný hospodářský výsledek dlužníka za rok 2012 představoval ztrátu 3.435.095, Kč, celkový majetek byl vykázán ve výši 409 tis. Kč, v pasivech vlastní jmění 25.172 tis. Kč a cizí zdroje 27.870 tis. Kč. Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) soudu sdělila, že za dlužníkem dlouhodobě eviduje splatné pohledávky ve výši 3.243.875,10 Kč (dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti 2.714.844, Kč a penále 529.031,10 Kč), poslední úhrada ve výši 42.000, Kč byla provedena dne 19.3.2014. Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR (dále jen VZP) soudu sdělila, že za dlužníkem eviduje pohledávky ve výši 655.327,67 Kč (dlužné pojistné na veřejném zdravotním pojištění 576.429,67 Kč a penále 78.898, Kč), v současné době dlužník hradí pouze třetinu pojistného za zaměstnance podle vyúčtování ze dne 11.4.2014.

Z rejstříkového spisu vedené Krajským soudem v Hradci Králové, oddílu A číslo 4536, bylo zjištěno, že usnesením ze dne 6.10.1994 byla Okresním soudem v Hradci Králové do obchodního rejstříku zapsána organizační složka D. Dr. W. + C. se sídlem v Jaroměři, Průmyslová 94, s předmětem podnikání textilní výroba, s právní formou organizační složka právnické osoby a se zápisem Ing. Jiřího Berana jako vedoucího organizační složky. Součástí spisu je vyrozumění o zahájení exekuce ve věci oprávněného Kooperativa pojišťovna, a.s. proti organizační složce co povinnému k uspokojení pohledávky ze dne 12.8.2013, jakož i oznámení o skončení exekuce ze dne 30.12.2013 uspokojením oprávněného.

Soud prvního stupně pokračoval, že podle § 426 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) se insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem a jeho účinky řídí přímo použitelným předpisem práva Evropských společenství a ustanoveními právního řádu toho členského státu Evropské unie, na něž přímo použitelný předpis práva Evropských společenství odkazuje. Evropským mezinárodním prvkem se rozumí v souladu s přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství, jímž je Nařízení, skutečnost, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska a současně alespoň jeden z věřitelů nebo část majetkové podstaty se nachází v některém z jiných členských států Evropské unie s výjimkou Dánska.

Z čl. 3 Nařízení vyplývá, že v daném okamžiku může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy, a tedy pouze soudy jednoho z členských států Evropské unie jsou příslušné k zahájení hlavního úpadkového řízení ve smyslu čl. 3 odst. 1 Nařízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázáno jinak. Soudy jiného členského státu než toho, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, mohou zahájit vedlejší /územní/ úpadkové řízení pouze za předpokladu, že na jejich území má dlužník provozovnu definovanou v čl. 2 písm. h) (čl. 3 odst. 2 Nařízení). Po zahájení hlavního úpadkového řízení se jakákoli následná územní úpadková řízení stávají vedlejšími řízeními, jež mohou být řízeními likvidačními (čl. 3 odst. 3 Nařízení). Před zahájením hlavního úpadkového řízení však lze územní úpadkové řízení zahájit pouze v případě, že a) hlavní úpadkové řízení nemůže být zahájeno z důvodů stanovených právem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nebo b) o územní úpadkové řízení žádá věřitel, který má bydliště, obvyklé místo pobytu nebo sídlo v členském státě, na jehož území se nachází provozovna nebo jehož pohledávka vznikla na základě činnosti této provozovny (čl. 3 odst. 4 Nařízení).

Nařízení v článku 3 upravuje dva druhy řízení: úpadkové řízení zahájené podle odst. 1 příslušným soudem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, které se považuje za hlavní řízení, jež se týká majetku dlužníka, který se nachází ve všech členských státech, v nichž se nařízení uplatní, a dále úpadkové řízení zahájené podle odst. 2 příslušným soudem členského státu, ve kterém má dlužník provozovnu, jedná se o vedlejší úpadkové řízení, přičemž jeho účinky jsou omezeny na majetek dlužníka, který se nachází na území státu, kde má provozovnu. Tou se podle čl. 2 písmeno h) Nařízení rozumí jakékoli místo, kde dlužník vykonává nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů. Podle soudní judikatury (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 164/2006) prostá skutečnost, že se majetek dlužníka nachází ve druhém členském státě, nestačí k zahájení vedlejšího úpadkového řízení.

Soud prvního stupně shledal, že v daném případě jsou dány podmínky k zahájení vedlejšího /územního/ úpadkového řízení dlužníka v České republice podle článku 3 odst. 4 Nařízení, neboť dlužník má na území České republiky organizační složku a provozovnu, ve které podniká. Provozovna je vybavena příslušným technologickým zařízením, je v plném provozu, vyhotovuje výrobky a zaměstnává 30 zaměstnanců.

Dále soud uvedl, že podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Navrhovatel předloženými listinami osvědčil své splatné pohledávky, které dlužník uznal, což vyplývá z jeho písemného uznání dluhu ze dne 20.3.2013 a také ze skutečnosti, že v průběhu insolvenčního řízení část dluhu navrhovateli uhradil. Své pohledávky za dlužníkem navrhovatel osvědčil také rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 30.4.2014, jímž bylo dlužníku uloženo zaplatit navrhovateli částku 360.240, Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Okresní soud vycházel z onoho dlužníkova uznání dluhu (navrhovatelových pohledávek vyplývajících z faktur za přepravní služby), jímž se dlužník zavázal splácet dluh v měsíčních splátkách počínaje dnem 15.4.2013. Vycházel také z vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě /CMR/, která se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy; toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. Na předložených nákladních listech a fakturách navrhovatele je označen dlužník jako organizační složka povinná fakturované částky uhradit.

Za nepřípadnou měl soud argumentaci vedoucího organizační složky, že nedisponoval dostatkem finančních prostředků, že financování provozovny je zcela závislé na mateřské společnosti a organizační složka tak neodpovídá za závazky, které jí vznikly a vznikají vůči společnostem i státním institucím. Všechny podnikající subjekty – i zahraniční společnosti – mají své závazky plnit bez prodlení, a v daném případě bylo povinností zahraniční společnosti určit pravidla financování provozovny tak, aby své splatné závazky řádně a včas hradila. Jestliže se tak nestalo, budou se závazky věřitelů vypořádávat v rámci daného insolvenčního řízení.

Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem ke shora uvedenému rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka jako vedlejšího úpadkového řízení, a že podle § 25 IZ ustanovil insolvenčního správce, jehož osoba byla určena opatřením předsedy Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.6.2014.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání s požadavkem, aby je odvolací soud v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, neúplně zjistil skutkový stav, neprovedl důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, přičemž jsou zde další rozhodné skutečnosti, které dosud nebyly uplatněny; zejména však soud věc nesprávné právně posoudil a dopustil se pochybení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odůvodnění napadeného usnesení ovšem dlužník pokládá za nepřezkoumatelné a zmatečné, když neposkytuje žádný přesvědčivý argument o správnosti odvoláním napadaných výroků.

Návrh navrhovatele na zahájení vedlejšího úpadkového řízení dlužníky byl od počátku nedůvodný zejména proto, že proti dlužníku v České republice nelze zahájit vedlejší úpadkové řízení, neboť jeho organizační složka nesplňuje předpoklady provozovny ve smyslu čl. 2 písm. h) Nařízení a soud prvního stupně tuto okolnost náležitě nezkoumal. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, se jedná o provozovnu ve smyslu čl. 2 písm. h) Nařízení, jen pokud jsou jednotlivé předepsané znaky splněny kumulativně. Pouhá existence zaměstnanců tak znaky provozovny ve smyslu nařízení nenaplňuje.

Organizační složku podniku (či odštěpný závod) zahraniční osoby dle českého práva nelze automaticky považovat za provozovnu ve smyslu Nařízení. Pojem provozovny je nutno vykládat pouze v kontextu práva EU, jež vnitrostátní soudy v zásadě nejsou oprávněny vykládat; jakékoliv výkladové nejasnosti je oprávněn řešit výlučně Soudní dvůr EU (ledaže již k výkladu sporného ustanovení existuje jeho příslušná judikatura nebo pokud se jedná o tzv. „acte clair”, tedy že je správná aplikace daného evropského předpisu zcela zřejmá a neponechává prostor pro žádné interpretační nejasnosti). K tomu, zda je organizační složka zahraniční osoby provozovnou ve smyslu Nařízení, se v minulých letech vyjádřil například Obchodní soud č. 1 v Bilbau (Španělsko) ve věci auto 528/2011 ze dne 13.12.2011 závěrem, že organizační složka není provozovnou ve smyslu Nařízení i přesto, že vystavovala faktury (což se v případě organizační složky dlužníka nedělo, její vedoucí pouze podepisoval nákladní listy a zajišťoval spedici zboží německého zřizovatele – dlužníka), pokud sama nevykonávala žádnou podnikatelskou činnost. Obdobně lucemburský soud – Tribunal d'arrondissement de et ŕ Luxembourg (Lucembursko) v rozhodnutí XV číslo 513/2009 (svitek č. 120 898) ze dne 8.6.2009 vyslovil, že z existence organizační složky podniku zahraniční osoby jako takové nelze automaticky usuzovat na existenci provozovny ve smyslu Nařízení.

Dlužníkova organizační složka nevykonává žádnou samostatnou hospodářskou činnost, její hospodářské výsledky představují zisky a ztráty zřizovatelské společnosti – dlužníka, jehož celkové zisky/ztráty naprosto neodpovídají dílčí činnosti, tj. části výrobního procesu (zpracovávání zboží) prováděného organizační složkou na území České republiky. Zdanění tu podléhá celkový zisk dlužníka, vzniklý jen z malé části činností vykonávané prostřednictvím organizační složky, který je pak zohledněn v účetní závěrce organizační složky pro účely daně z příjmů. V daném případě proto nelze hovořit o hospodářských aktivitách organizační složky na území České republiky ve smyslu provozovny dle Nařízení. Tato organizační složka nemá ani žádné vlastní majetkové zdroje; její aktiva jsou tvořena krátkodobými pohledávkami vzniklými z činností, které vykonává sám dlužník. Ten vlastní všechny materiální zdroje a v účetnictví organizační složky se promítají pouze k daňovým účelům.

Dále dlužník namítal, že navrhovatel uplatnil v insolvenčním návrhu svou pohledávku pravomocně přiznanou rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, která (po úhradě částky 275.000, Kč) činí aktuálně 132.205,71 Kč a jejíhož uspokojení se může domáhat výkonem soudního rozhodnutí či v exekučním řízení. Jde-li o takové věřitele, obecně platí, že nelze vydat rozhodnutí o úpadku dlužníka. Tento závěr potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu – viz např. jeho usnesení sen. zn. 29 NSCR 38/2010 ze dne 1.3.2012, podle kterého věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Pokud věřitelé mohou dosáhnout plného uspokojení svých pohledávek v exekučním řízení, odpadá smysl insolvenčního řízení, které má za cíl poměrně uspokojit všechny věřitele dlužníka. Tak je tomu i v dané věci, kdy majetek dlužníka, ať už na území České republiky nebo v zahraničí, je – což soud prvního stupně nesprávně ponechal zcela stranou svého zkoumání – dostatečný k tomu, aby z něj byla při výkonu rozsudku nebo v rámci exekuce pohledávka navrhovatele zcela uspokojena. Jeho insolvenční návrh je tedy zjevně neopodstatněný.

Soud prvního stupně ale ve skutečnosti nezkoumal úpadek samotného dlužníka, ač tak učinil měl, když proti této společnosti v SRN, kde se nachází středisko jejího hlavního zájmu, není vedeno hlavní úpadkové řízení ve smyslu čl. 3 odst. 1 Nařízení.

Podle čl. 27 Nařízení platí, že zahájení řízení uvedeného v čl. 3 odst. 1 soudem členského státu, pokud je toto řízení uznáno v jiném členském státě (hlavní řízení), umožňuje v tomto jiném členském státě, jehož soud je příslušný podle čl. 3 odst. 2, zahájit vedlejší úpadkové řízení, aniž by byla dlužníkova platební neschopnost v tomto jiném státě zkoumána. U těchto řízení se musí jednat o řízení uvedená v příloze B. Jejich účinky se omezují na majetek dlužníka nacházející se na území tohoto jiného členského státu.

Soud státu, ve kterém má být – po zahájení hlavního úpadkového řízení, v jehož rámci byl již úpadek dlužníka zjištěn – zahájeno vedlejší úpadkové řízení, je tak Nařízením zbaven povinnosti zkoumat platební neschopnost dlužníka v jiném členském státě.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení (nikoli však z jeho výroku), soud prvního stupně rozhodl o úpadku dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs na základě čl. 3 odst. 4 Nařízení. Pak se ovšem premisa čl. 27 neuplatní. To znamená, že v takovém případě soud zahajující územní úpadkové řízení není zbaven povinnosti zkoumat úpadek dlužníka, tj. zjišťovat majetek a závazky dlužníka jak v příslušném členském státě, tak i v jiných státech (tedy jako celek). Proto v daném insolvenčním řízení dlužníka, proti němuž v SRN, kde se nachází středisko jeho hlavního zájmu, není vedeno hlavní úpadkové řízení, nebylo možno na jeho majetek prohlásit konkurs jako vedlejší úpadkové řízení bez toho, že by soud zkoumal dlužníkovu celkovou hospodářkou situaci a solventnost (platební ne/schopnost) s ohledem na veškerý majetek a závazky v České republice i v zahraničí, nikoli jen ohledně jeho organizační složky. Takový názor je zastáván též zahraničními odborníky specializovanými se na evropské insolvenční právo, jak plyne z připojeného výňatku z německého komentáře k Nařízení – Paulus, Christoph G.: Europäische Insolvenz Verordnung. Kommentar.

Soud prvního stupně navíc při svém rozhodnutí zjevně nerozlišoval mezi vedlejším a územním úpadkovým řízením, která – jak plyne z článku 3 Nařízení – jsou svým systémovým a funkčním pojetím zcela odlišná.Vedlejší úpadková řízení nejsou územními úpadkovými řízeními, která lze zahájit podle čl. 3 odst. 4 Nařízení. Vedlejší řízení ve smyslu čl. 3 odst. 2 a 3 Nařízení může být zahájeno, pouze pokud již je zahájeno řízení hlavní ve smyslu čl. 3 odst. 1 Nařízení, v němž – jak uvedeno shora – je úpadek příslušného dlužníka již osvědčen a tedy ho v rámci vedlejšího řízení není nutné zkoumat.

Soud prvního stupně tudíž pochybil, když za dané situace proti dlužníku, aniž by výše uvedeným způsobem zkoumal jeho solventnost, zahájil vedlejší úpadkové řízení a rozhodl o jeho konkursu jakožto likvidační řízení ve smyslu přílohy B, čímž dopředu vyloučil jiný způsob řešení jeho úpadku. Takové pochybení nemůže zhojit v odůvodnění prezentovaný úmysl soudu zahájit řízení dle čl. 3 odst. 4 Nařízení, tedy jako územní úpadkové řízení. Toto řízení je zvláštním typem tzv. paralelního úpadkového řízení, které umožňuje věřitelům v místě sídla provozovny (tj. i organizační složky) podat návrh na zahájení územního úpadkového řízení, pokud dosud nebylo zahájeno hlavní úpadkové řízení v místě střediska hlavního zájmu společnosti. Proto nemusí mít – na rozdíl od vedlejšího úpadkového řízení – likvidační podobu, a současně by ovšem mělo být používáno ve výjimečných případech (viz zmíněný německý komentář). Nejsou–li totiž u dlužníka v místě střediska jeho hlavního zájmu splněny podmínky pro zahájení hlavního řízení (jak je tomu i v dané věci), mohlo by mít prohlášení úpadku provozovny (natož její konkurs) ve svém důsledku likvidační vliv na samotnou hlavní společnost. Takový důsledek není žádoucí, neboť poškozuje jak zájmy dlužníka, ta především i jeho věřitelů. Nařízení je proto nutno vykládat (aplikovat) tak, aby danému neblahému následku bylo předejito.

Jelikož soud prvního stupně v dané věci nezkoumal platební ne/schopnost celé zahraniční společnosti – dlužníka, když se věcí zabýval jen na úrovni jeho organizační složky, nemohl prohlásit ani vedlejší, ani územní úpadkové řízení dlužníka ve smyslu Nařízení. Výroky o zjištění dlužníkova úpadku dlužníka a prohlášení vedlejšího úpadkového řízení – konkursu tudíž zjevně nemohou obstát.

Podle dlužníka je přitom zcela zřejmé, že jeho úpadek v řízení nebyl osvědčen. Soud v odůvodnění sice konstatoval, že podmínky úpadku dle § 3 IZ byly naplněny, takový závěr ale nijak neozřejmil. Odkázal pouze na doloženou pohledávku navrhovatele, ač na zjištění pohledávky jediného věřitele nelze mít úpadek dlužníka za osvědčený. Stejně tak na základě pouhé citace Nařízení nelze mít za osvědčené podmínky pro nařízení úpadkového řízení či dokonce prohlášení konkursu.

Dlužník zdůraznil, že svých závazků vůči navrhovateli si je vědom, tyto uznal, a také je splácel. Jejich uspokojení se přitom navrhovatel může domoci cestou výkonu rozhodnutí či exekuce (pokud nebyl ochoten poskytnout dlužníku splátkový kalendář). Za takové situace je podání insolvenčního návrhu šikanózním postupem, který nemůže požívat ochrany. Dlužník navíc opakovaně uvedl, že je připraven svůj dluh – pouhých 132.205,71 Kč – uhradit, a nesporně je tohoto schopen.

Pohledávku společnosti C.S. C, a.s. (co dalšího věřitele dlužníka) soud nemohl mít za osvědčenou. Dlužník ji odmítá jako zjevně neodůvodněnou, její existence je mezi stranami sporná a nebyla insolvenčnímu soudu řádně doložena. Nadto má dlužník vůči této společnosti vzájemnou pohledávku, o kterou vede soudní řízení. Posouzení existence pohledávky C.S. C., a.s. si tak vyžádá rozsáhlé dokazování, které je předmětem dosud neskončeného soudního řízení. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.04.2010 zjistí-li insolvenční soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele – navrhovatele je zapotřebí provést dokazování (když dlužník pohledávku popírá a předložené listiny ji neosvědčují), je povinen bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy či nikoli, insolvenční návrh pro nedoložení věřitelovy pohledávky zamítnout.

Obdobně je tomu i u dalších věřitelů dlužníka, jejichž seznam vedoucí organizační složky soudu předložil. Tyto jsou zčásti co do výše sporné, a navíc seznam v předložené podobě již není aktuální. Se společností C. C., spol. s r.o. dlužník uzavřel splátkový kalendář, který je řádně plněn, k úhradě nyní zbývá jen částka cca 165.000, Kč. Společnosti N., s.r.o. a R., s.r.o. poskytly dlužníku dodatečnou lhůtu k plnění (splatnost pohledávek odložily). Pohledávku A. W., s.r.o. dlužník zcela popírá. Další z navrhovatelem označených věřitelů – A. H., s.r.o. – soudu sdělil, že za organizační složkou pohledávku neeviduje; dlužník sám své závazky vůči uvedené společnosti řádně plní.

Ani pohledávky údajných dalších věřitelů tak soud neměl a ani nemohl mít za osvědčené, pročež nebyla osvědčena mnohost věřitelů dlužníka a tedy ani jeho platební neschopnost. Pohledávka ČSSZ ve výši 3.243.875,10 Kč je předmětem běžící exekuce, v rámci které je řádně uspokojována. I s ČSSZ dlužník v minulosti uzavřel splátkový kalendář a tato nepřistoupila k podání insolvenčního návrhu s ohledem na postupné splácení pohledávky a na to, že dlužník není insolventní, neboť je schopen – byť postupně – své závazky plnit. Proto ani existencí tohoto věřitele, jehož pohledávky dlužník uspokojoval, není jeho platební neschopnost osvědčena. Obdobně i je tomu s VZP, jejíž pohledávka činí 655.327,67 Kč a s níž dlužník taktéž dříve uzavřel splátkový kalendář a svůj dluh postupně plní.

Dlužník je přesvědčen o tom, že ačkoli nesporně má vůči vícerým věřitelům – navrhovateli, ČSSZ a VZP – závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, nebylo v daném řízení osvědčeno, že není schopen tyto své závazky plnit (že je v platební neschopnosti). Podle odůvodnění napadeného usnesení přitom byla osvědčena jen pohledávka navrhovatele, která mnohost věřitelů nezakládá. Případnou domněnku platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 písm. b) IZ – jež se ovšem nemůže připínat k pohledávkám objektivně sporným – dlužník je schopen vyvrátit. K tomu mu ovšem soud nedal příležitost, když v rozporu s Nařízením finanční situaci dlužníka nikterak nezjišťoval; vedoucí organizační složky o finančních poměrech dlužníka neměl v rozhodnou dobu dostatek informací, které by na podporu platební schopnosti dlužníka mohl před soudem přednést. Přitom platí i výše uvedené východisko, že pokud věřitelé – jak je tomu i v případě dlužníka – mají možnost domáhat se uspokojení své pohledávky cestou exekučního řízení, nelze rozhodnutí o jeho úpadku vydat.

Dlužník má dále za to, že i kdyby byla jeho organizační složka provozovnou ve smyslu Nařízení a i kdyby byl osvědčen jeho úpadek (což se nestalo), napadené usnesení postrádá vysvětlení, proč byl nařízen likvidační konkurs, když tu nemůže jít o vedlejší úpadkové řízení. Podle § 148 IZ lze s rozhodnutím o úpadku spojit rozhodnutí o prohlášení konkursu, jen pokud je u dané osoby vyloučena reorganizace nebo oddlužení. I při prohlášení územního úpadkového řízení soud musí brát v potaz dlužníka jako jednu společnost, nikoli se omezovat na jeho organizační složku, která nemá právní subjektivitu. Proto měl soud zkoumat, že je možná (přípustná) reorganizace dlužníka, což zjevně neučinil. Přitom platí, že pokud zákon výslovně nepředpokládá konkrétní způsob řešení úpadku, a dlužník nepodal návrh na povolení reorganizace, nemůže insolvenční soud rozhodnout o prohlášení konkursu na majetek dlužníka dříve než po schůzi věřitelů, která se koná po rozhodnutí o úpadku. Pokud měl soud za to, že postupuje podle čl. 3 odst. 3 Nařízení a jinou možnost než prohlásit konkurs nemá, byl jeho postup – jak již uvedeno – rovněž chybný. Napadené usnesení však postrádá odůvodnění, z něhož by bylo možno zjistit, jaká skutková zjištění a právní úvahy soud k rozhodnutí o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu vlastně vedly.

Navrhovatel v písemném vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil s tím, že by bod II. výroku změnil pouze tak, že se konkurs prohlašuje jako územní úpadkové řízení. Namítal, že argumenty dlužníka o absenci jeho provozovny dle čl. 2 písm. h) Nařízení, o možnosti uspokojení navrhovatele v exekuci a o neosvědčení úpadku (platební neschopnosti) dlužníka jsou jednak nepřípustnou novotou dle § 205a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), které dlužník – ač byl opakované vyzván ke svému vyjádření k věci – nikdy neuplatnil, a navíc jsou to námitky neopodstatněné.

Vedoucí organizační složky dlužníka Ing. Jiří Beran potvrdil, že dlužník má v Jaroměři provozovnu, která zaměstnává 30 osob (původně jich bylo dokonce 60), a že zde probíhá výroba zboží dlužníka. V provozovně se tak k předmětné výrobě evidentně nacházejí materiální a lidské zdroje a tedy vyhovuje definici provozovny dle Nařízení. Z toho hlediska je irelevantní, že ony zdroje nepříslušejí samotné organizační složce, ale dlužníku – zahraniční právnické osobě, která jedině je nadána právní subjektivitou a vůči níž byl také insolvenční návrh podán.

Za případnou nepovažuje navrhovatel ani dlužníkovu námitku, že mohl svůj nárok uspokojit v exekuci a že tudíž ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1.3.2013 nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o úpadku dlužníka. Navrhovatel podal insolvenční návrh s ohledem na své poznatky o řadě dalších věřitelů, vůči nimž dlužník neplní své závazky, a jejich existence se v řízení také potvrdila (plyne i z předloženého seznamu závazků). Zpochybnění některých závazků v rámci odvolání je čistě účelovým krokem dlužníka. Ani nadále ovšem nepopírá dluhy vůči státu, které nepokládá za relevantní jen proto, že jsou exekučně vymáhány a stát je touto cestou uspokojován. Ve skutečnosti je však stát (VZP) v exekuci uspokojován jen minimálně, celkově tyto dluhy naopak rostou. Při vědomí špatné platební morálky dlužníka vůči řadě jeho věřitelů navrhovatel vycházel z toho, že v rámci exekučního řízení by na něm ničeho nedomohl. Proto podal insolvenční návrh. Z dlužníkova odvolání je ostatně patrno, že své dluhy v termínech jejich splatnosti není schopen plnit, a proto opakovaně žádá o dodatečné splátkové kalendáře. Kdyby navrhovatel místo návrhu insolvenčního podal proti dlužníku exekuční návrh, byla by exekuce pro dlužníkovu nemajetnost zastavena a navrhovatel by musel soudnímu exekutorovi sám uhradit náklady exekuce.

Navrhovatel odmítl i námitku dlužníka, že soud prvního stupně měl zkoumat úpadek (platební neschopnost) vůči dlužníku jako celku, tedy vůči zahraniční právnické osobě s přihlédnutím k veškerému jeho majetku a závazkům (v SRN i v jiných členských státech EU). Dlužník v řízení před soudem prvního stupně měl možnost tvrdit a prokázat, že má k dispozici majetek přesahující jeho závazky. Zda dlužník má takový majetek v zahraničí, insolvenční soud nemůže – jak navrhovatel usuzuje – zkoumat ex offo. O tom podle něj svědčí vyvratitelné domněnky stanovené v § 3 IZ, u nichž je na dlužníku samém, aby je vyvrátil. Dlužníkovo tvrzení o jeho dostatečném majetku v zahraničí proto navrhovatel pokládá za ryze účelové. Nic mu nebránilo navrhovatelovu pohledávku v průběhu insolvenčního řízení zaplatit (když nezpochybňuje její existenci), v důsledku čehož by navrhovatel ztratil aktivní legitimaci a insolvenční řízení by bylo zastaveno.

Za částečně opodstatněnou považuje navrhovatel jen dlužníkovu výtku, že soud prvního stupně – protože není vedeno hlavní úpadkové řízení dlužníka – měl na jeho majetek prohlásit konkurs jako územní úpadkové řízení, nikoli jako vedlejší úpadkové řízení. Vzhledem k odůvodnění napadeného usnesení se však zjevně jedná pouze o chybu v psaní obsaženou ve výroku usnesení, kterou lze napravit postupem dle § 164 o.s.ř. Navrhovatel souhlasí s dlužníkem i v tom, že územní úpadkové řízení by mělo být vedeno jen výjimečně, nicméně je přesvědčen o tom, že právě taková výjimečná situace v dlužníkově případě nastala. Z odůvodnění usnesení a obsahu spisu je zřejmé, že dlužník nejspíš úmyslně nevybavuje svoji finančními prostředky organizační složku umístěnou na území České republiky a zdejším věřitelům nehradí jejich splatné závazky (nebo jen částečně, aby i nadále své zboží a služby provozovně poskytovali). V důsledku toho by zdejší věřitelé nakonec museli své nároky uplatňovat u německých soudů a tyto pak na území SRN složitě vymáhat, což by pro ně bylo značně finančně nákladné. Dlužník fakticky rozdělil své podnikání do 2 států: na území České republiky zřídil organizační složku, jejímž prostřednictvím vyrábí zboží, a toto pak převáží do SRN a dále zákazníkům v Evropě s tím, že zboží generuje zisk dlužníku v SRN, ale z tohoto zisku jen marginálně hradí provozní náklady na území České republiky. Jde tedy o právě o tu Nařízením přepokládanou situaci, kdy věřitelé na území členského státu mohou využít územního úpadkového řízení dlužníka, který na území své hlavní činnosti (v SRN) „působí”solventně. Bylo by nespravedlivé vůči dlužníkovým věřitelům dislokovaným vesměs v jiném státě, kde má umístěnu provozovnu produkující pouze dluhy, aby se domáhali úpadkového řízení dlužníka ve státě, který není státem, jejich práva a sídla. V tom směru poukázal navrhovatel na zprávu insolvenčního správce ze dne 21.7.2014, podle které nemá dlužník jiné věřitele než tuzemské.

Podle navrhovatele bylo v řízení prokázáno, že dlužník má více věřitelů ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) IZ, jimiž jsou navrhovatel a C.S. C., a.s.; své splatné pohledávky za dlužníkem vymezila za Českou republiku i VZP (více než 655 tis. Kč) a ČSSZ (více než 3,2 mil. Kč), a dlužník je nezpochybňuje. Tyto závazky dlužník neplní déle než 30 dnů po lhůtě jejich splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. b/ IZ), a ani není schopen je plnit (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ), neboť je neplní déle než 3 měsíce po lhůtě jejich splatnosti a tudíž je podle § 3 odst. 2 písm. b) IZ dána domněnka dlužníkovy platební neschopnosti. Její naplnění lze ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) IZ dovozovat i z toho, že dlužník neplatí řadě svých dodavatelů na územní České republiky a tedy patrně u podstatné části svých věřitelů zastavil platby.

Lichá je podle názoru navrhovatele i dlužníkova argumentace o nesplnění podmínek pro spojení rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o jeho řešení konkursem. Dlužník evidentně nesplňuje žádnou z podmínek přípustnosti reorganizace vymezených v § 316 odst. 4 IZ a řešení jeho úpadku oddlužením je dle § 389 odst. 1 písm. a) IZ nepřípustné s ohledem na dluhy z podnikání, které nepatří mezi tolerovatelné podnikatelské dluhy uvedené v § 389 odst. 2 IZ; návrh na povolení oddlužení ostatně dlužník v zákonné lhůtě (§ 390 odst. 1 IZ) ani nepodal. Jiný způsob řešení dlužníkova úpadku než konkurs tudíž nepřipadal v úvahu.

Vrchní soud v Praze – aniž nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. d/ IZ) – přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má

a) více věřitelů a

b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a

c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen”platební neschopnost”).

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže

a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo

b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo

c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo

d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle § 426 IZ se insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem a jeho účinky řídí přímo použitelným předpisem práva Evropských společenství a ustanoveními právního řádu toho členského státu Evropské unie, na něž přímo použitelný předpis práva Evropských společenství odkazuje (odst. 1). Evropským mezinárodním prvkem se rozumí v souladu s přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství skutečnost, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska a současně alespoň jeden z věřitelů nebo část majetkové podstaty se nachází v některém z jiných členských států Evropské unie s výjimkou Dánska (odst. 2).

Podle § 427 IZ vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství byly ke dni zahájení insolvenčního řízení hlavní zájmy dlužníka soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska a že dlužník k tomuto dni neměl ani provozovnu na území České republiky, insolvenční soud insolvenční řízení zastaví.

Přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství, na nějž § 426 a 427 IZ odkazuje, je výše uvedené Nařízení, tj. Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000 o úpadkovém řízení. Podle bodu 9 preambule se Nařízení vztahuje na úpadková řízení bez ohledu na to, zda je dlužníkem fyzická nebo právnická osoba, podnikatel nebo jiný subjekt. Nevztahuje se však na subjekty (finanční instituce) uvedené v článku 1 odst. 2 Nařízení. Úpadková řízení, na která se Nařízení vztahuje, jsou uvedena v jeho přílohách. Podle bodu 14 preambule se toto Nařízení týká pouze řízení, kdy jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny ve Společenství. Podle bodu 13 preambule místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle řídí správu svých zájmů a je proto zjistitelné třetí stranou.

Článek 3 Nařízení vymezuje mezinárodní příslušnost soudů členských států Evropské unie k zahájení hlavního úpadkového řízení nebo územního úpadkového řízení, popř. vedlejšího úpadkového řízení. Podle čl. 4 Nařízení platí, že pokud toto nařízení nestanoví jinak, právními předpisy použitelnými na úpadková řízení a jejich účinky jsou právní předpisy a účinky toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (odst. 1). Právní předpisy státu, který řízení zahájil, určují podmínky pro zahájení těchto řízení, jejich vedení a skončení. Určují zejména právní režim záležitostí uvedených zde pod písmeny a) až m) (odst. 2).

Podle čl. 3 odst. 1 Nařízení soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak.

Podle čl. 3 odst. 2 Nařízení pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu /definovanou v článku 2 písm. h) Nařízení/ na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.

Podle čl. 3 odst. 3 Nařízení pokud bylo úpadkové řízení zahájeno podle odstavce 1, stávají se jakákoli následná řízení podle odstavce 2 vedlejšími řízeními, tato řízení musí být likvidačními řízeními.

Podle článku 3 odst. 4 Nařízení územní úpadková řízení uvedená v odstavci 2 mohou být zahájena před zahájením hlavního úpadkového řízení podle odstavce 1 pouze tehdy:

a) pokud úpadkové řízení podle odstavce 1 nemůže být zahájeno z důvodů stanovených právem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nebo

b) pokud žádá o územní úpadkové řízení věřitel, který má bydliště, obvyklé místo pobytu nebo sídlo v členském státě, na jehož území se nachází provozovna, nebo jehož pohledávka vznikla na základě činnosti této provozovny.

„Provozovnou” se podle článku 2 písm. h) Nařízení rozumí jakékoli provozní místo, kde dlužník vykonává nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů. K tomu Nejvyšší soud – ve shodě s judikaturou dalších členských států – ve svém usnesení sp. zn. 29 Odo 164/2006 ze dne 31.1.2008, uveřejněném pod č. 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že prostá skutečnost, že se majetek dlužníka nachází ve druhém členském státě, k zahájení vedlejšího úpadkového řízení v tomto státě nestačí.

Článek 27 Nařízení stanoví, že zahájení řízení uvedeného v čl. 3 odst. 1 soudem členského státu, pokud je toto řízení uznáno v jiném členském státě (hlavní řízení), umožňuje v tomto jiném členském státě, jehož soud je příslušný podle čl. 3 odst. 2, zahájit vedlejší úpadkové řízení, aniž by byla dlužníkova platební neschopnost v tomto jiném státě zkoumána. U těchto řízení se musí jednat o řízení uvedená v příloze B. Jejich účinky se omezují na majetek dlužníka nacházející se na území tohoto jiného členského státu.

Podle čl. 16 Nařízení rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabylo účinnosti ve státě, který řízení zahájil. To platí i v případě, kdy úpadkové řízení nemůže být zahájeno proti dlužníkovi vzhledem k jeho způsobilosti v jiném členském státě (odst. 1). Uznání úpadkového řízení podle čl. 3 odst. 1 nevylučuje zahájení řízení podle čl. 3 odst. 2 soudem v jiném členském státě. Řízení zahájené později se stává vedlejším úpadkovým řízením ve smyslu kapitoly III. (odst. 2).

Nařízení tak stanoví zásadu okamžitého automatického uznávání rozhodnutí o zahájení, vedení a skončení úpadkového řízení v oblasti jeho působnosti a rozhodnutí učiněných v přímé souvislosti s takovým úpadkovým řízením. Uznávání rozhodnutí členských států je založeno na zásadě vzájemné důvěry. Důvody neuznání jsou omezeny na nezbytné minimum (viz bod 22 preambule).

Z uvedeného plyne, že Nařízení upravuje dva druhy úpadkového řízení.

Prvním z nich je úpadkové řízení zahájené podle čl. 3 odst. 1 Nařízení příslušným soudem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, které se považuje za „hlavní řízení”. Tato řízení mají obecnou platnost a vztahují se na veškerý majetek dlužníka (bod 12 preambule Nařízení).

Druhým typem řízení je územní úpadkové řízení zahájené podle čl. 3 odst. 2 Nařízení soudem jiného členského státu než toho, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, pokud má dlužník na území onoho jiného členského státu provozovnu; účinky takového řízení jsou omezeny na majetek dlužníka, který se nachází na území státu, který toto řízení zahájil (na jehož území má dlužník provozovnu). Před zahájením hlavního úpadkového řízení lze ovšem územní úpadkové řízení zahájit jen za podmínek uvedených v č.l. 3 odst. 4 Nařízení, podle kterých právo zahájit takové řízení je omezeno na okruh místních věřitelů a věřitelů dlužníkovy místní provozovny, nebo na případy, kdy hlavní úpadkové řízení nemůže být zahájeno podle právních předpisů členského státu, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka (bod 17 preambule). Pokud bylo zahájeno hlavní úpadkové řízení, stávají se dosavadní i jakákoli následná územní úpadková řízení vedlejšími řízeními, která pak musejí být řízeními likvidačními (viz týž bod preambule a čl. 3 odst. 3 a čl. 27 Nařízení). Vedlejší úpadkové řízení lze po zahájení hlavního řízení zahájit (na návrh správce v hlavním řízení nebo jiné osoby oprávněné k tomu podle vnitrostátních předpisů daného členského státu) za účelem ochrany různých zájmů – vedle ochrany místních zájmů může sloužit i k jiným účelům, zejm. k usnadnění provedení hlavního řízení v případě umístění majetku dlužníka na území jiného členského státu (viz body 12, 18, 19 a 29 preambule). Z povahy věci i z dikce článku 27 Nařízení přitom plyne, že zatímco v případě vedlejšího územního úpadkového řízení zahájeného v jiném členském státě až po zahájení dlužníkova hlavního řízení (jiným členským státem uznaného) již není třeba zkoumat úpadek (platební neschopnost) dlužníka, jelikož to je předmětem hlavního řízení, pro vedení územního úpadkového řízení před zahájením hlavního řízení musí být úpadek dlužníka v rámci daného územního řízení podle příslušného vnitrostátního právního předpisu daného členského státu zjištěn.

V posuzované věci nebyl ani v odvolacím řízení zpochybněn předpoklad, že hlavní zájmy dlužníka – zahraniční právnické osoby – jsou soustředěny v místě jeho sídla nacházejícího se na území SRN. Stejně tak nebyla zpochybněna další skutečnost, z níž soud prvního stupně vycházel, totiž že na území SRN dosud dlužníkovo hlavní úpadkové řízení není vedeno.

Za této procesní situace mohly být dány podmínky pro zahájení (vedení) úpadkového řízení dlužníka v České republice jedině jako územního řízení podle článku 3 odst. 2 a 4 Nařízení. Soud prvního stupně měl tyto podmínky za splněné tím, že dlužník (ve smyslu čl. 3 odst. 2 Nařízení) má na území České republiky organizační složku a provozovnu – výrobní areál v Jaroměři, jejímž prostřednictvím nadále podniká a jež vyhovuje definici čl. 2 písm. h) Nařízení (což ani dlužníkovy odvolací argumenty nejsou s to vyvrátit), a že insolvenční návrh podal navrhovatel – věřitel, který má sídlo v České republice a jehož pohledávky vznikly na základě činnosti výše uvedené provozovny dlužníka (čl. 3 odst. 4 písm. b/ Nařízení).

Napadené rozhodnutí o úpadku dlužníka však soud prvního stupně – jelikož při absenci hlavního úpadkového řízení dlužníka nemůže jít o vedlejší úpadkové řízení – mohl vydat, jen pokud by dlužníkův úpadek dle § 3 IZ byl v daném insolvenčním řízení zjištěn. Soud prvního stupně sice v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na definici úpadku ve formě insolvence obsaženou v § 3 odst. 1 IZ, nevyslovil však žádný závěr o tom, zda má úpadek dlužníka – zahraniční právnické osoby – za zjištěný či nikoli, když jeho úpadek evidentně vůbec nezkoumal. Svůj výrok o zjištění úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek (co vedlejšího úpadkového řízení) totiž soud odůvodnil – společně – pouze tím, že navrhovatel osvědčil své déle splatné (vykonatelné) pohledávky za dlužníkem, vyplývající z činnosti jeho provozovny (organizační složky) umístěné na území České republiky, a že je právně nevýznamná argumentace vedoucího organizační složky o nedostatcích v jejím financování mateřskou společností (dlužníkem), pro které není schopna závazky vzniklé z její činnosti hradit. Podle všeho si tak soud prvního stupně vyložil čl. 3 odst. 2 a 4 písm. b) Nařízení – nesprávně – tak, že podmínkou pro vedení územního úpadkového řízení dlužníka je pouze existence jeho provozovny v daném členském státě EU (v němž nejsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy) a doložení neuhrazené splatné pohledávky navrhujícího tuzemského věřitele vzniklé na základě činnosti této provozovny. Otázku, zda se dlužník – zahraniční právnická osoba – s ohledem na stav jeho majetku a závazků nachází ve stavu úpadku dle § 3 IZ, ponechal zcela stranou.

Již z těchto důvodů nemůže obstát napadené rozhodnutí o úpadku dlužníka, ani související rozhodnutí o likvidačním řešení dlužníkova úpadku konkursem, které soud zřejmě stavěl jen na svém chybném závěru (vyjádřeném ve výroku i v odůvodnění), že se v dané věci jedná o vedlejší úpadkové řízení dlužníka, přestože ve skutečnosti – jak již řečeno – může jít jedině o územní úpadkové řízení dle článku 3 odst. 2 a 4 Nařízení, které není automaticky omezeno na řešení úpadku konkursem.

Z obsahu spisu však odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně zatížil řízení předcházející vydání napadeného usnesení i zjevnými zmatečnostními vadami, které musejí vést k jeho zrušení usnesení.

Ze spisu plyne, že navrhovatel ve svém insolvenčním návrhu došlém soudu dne 19.12.2013 označil jako dlužníka zahraniční právnickou osobu D. + C. – V. se sídlem -, přičemž okolnost, že se věc týká jeho organizační složky na území České republiky, vyjádřil tím, že k označení dlužníka připojil identifikaci této organizační složky D. Dr. W. + C., se sídlem -, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Hradci Králové v oddíle A, vložce – (od 23.5.2013 ovšem zapsané se sídlem -).

Soud prvního stupně však nejen ve vyhlášce oznamující zahájení insolvenčního řízení (A-2), ale i všech svých dalších usneseních předcházejících vydání napadeného usnesení označil osobu dlužníka, vůči němuž insolvenční návrh směřuje, pouze jako organizační složku D. Dr. W. + C. (navíc s nesprávným sídlem v -). Tato organizační složka (odštěpný závod) zahraniční právnické osoby ale sama nemá právní osobnost (subjektivitu) a tedy nemá – ve smyslu § 19 o.s.ř. ve spojení s § 7 IZ – ani způsobilost být účastníkem insolvenčního řízení (úpadkového řízení s evropským mezinárodním prvkem dle § 426 IZ). Právní a procesní způsobilost má jedině sama zahraniční právnická osoba (§ 21 obchodního zákoníku platného do 31.12.2013, od 1.1.2014 ust. § 3024 nového občanského zákoníku), již navrhovatel jako dlužníka v návrhu také řádně označil. Této zahraniční právnické osobě podle § 21 odst. 4 tehdejšího obchodního zákoníku vzniklo oprávnění podnikat na území České republiky ke dni zápisu organizační složky jejího podniku – odštěpného závodu (v rozsahu předmětu podnikání – textilní výroba – zapsaném do obchodního rejstříku). Ve všech záležitostech týkajících se organizační složky zahraniční osoby (včetně pracovněprávních) je vždy nositelem práv a povinností zahraniční osoba, jíž je organizační složka součástí. (K uvedenému viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1027/2010 ze dne 7.4.2011).

Soud prvního stupně tak pouze uvedené organizační složce dlužníka doručil insolvenční návrh i výzvu k vyjádření k návrhu a k předložení seznamů uvedených v § 104 IZ; předvolánku k jednání nařízenému na den 20.5.2014 dokonce doručil (vedle navrhovatele) pouze osobně vedoucímu organizační složky dlužníka Ing. J. B., s nímž pak jako s osobou oprávněnou jednat za dlužníka (jíž ale Ing. B. ve vztahu k dlužníku co zahraniční právnické osobě nebyl) jednání ve věci uskutečnil.

Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně nejenže neoznámil zahájení insolvenčního řízení dlužníka – zahraniční právnické osoby D. + C. – V. se sídlem v SRN, ale insolvenční návrh tomuto dlužníku nedoručil ani ho s ním nikterak neprojednal; prvně dlužníka samého oslovil až tím, že mu doručil napadené usnesení. Jakékoli dosavadní výsledky insolvenčního řízení vedeného před soudem prvního stupně jsou tudíž procesně bezcenné – pro rozhodnutí o věci nepoužitelné.

Zcela nepřípadná je proto navrhovatelova argumentace, že dlužník svoji procesní obranu předestřenou v odvolání měl a mohl uplatnit v řízení před soudem prvního stupně; k tomu dlužník ve skutečnosti, jak již vysvětleno, žádnou příležitost nedostal, když soud prvního stupně nesprávně považoval za dlužníka – účastníka řízení – jen jeho organizační složku, s níž insolvenční řízení vedl.

Případná je v dané souvislosti naopak dlužníkova námitka, že stav veškerých jeho majetkových aktiv může být právně významný i z hlediska naplnění podmínek úpadku ve formě insolvence. Jak plyne z publikované judikatury Nejvyššího soudu ČR, shrnuté pak v jeho usnesení sen.zn. 29 NSČR 113/2013 ze dne 12.12.2013, pro zkoumání platební neschopnosti co podmínky úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 písm. c) a odst. 2 IZ má význam i jiný než finanční majetek dlužníka, resp. to, zda takový majetek dlužník je schopen využít k úhradě pohledávek věřitelů, které byly v insolvenčním řízení jako pohledávky splatné déle než 30 dnů zjištěny (což v případě nastolení domněnky platební neschopnosti musí sám prokázat), či – jinak řečeno – to, zda dlužníkův majetek objektivně má potenciál zdroje dostatečného k úhradě jeho zjištěných splatných závazků. Takovýmto argumentem tudíž dlužník (jak vysvětlil Vrchní soud v Praze např. v usnesení č.j. KSPH 60 INS 3129/2014, 3 VSPH 1711/2014–A-54 ze dne 15.10.2014) může úspěšně čelit tvrzením o jeho úpadku ve formě insolvence, a o této možné procesní obraně je insolvenční soud dokonce povinen dlužníka – ve smyslu publikované judikatury Nejvyššího soudu ČR – poučit. To ovšem soud v dané věci neučinil a ani učinit nemohl, když s dlužníkem jako účastníkem řízení vůbec nejednal.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud v souladu s vysloveným právním názorem odvolacího soudu náležitě oznámí zahájení insolvenčního řízení dlužníka a poté s ním věc řádně projedná a rozhodne o ní.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 13. listopadu 2014

Mgr. Ivana Mlejnková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Borodáčová