-
Žalobce, občan ČR a USA žijící v USA, podal návrh na rozvod manželství s žalovanou, českou státní občankou žijící v USA, u Okresního soudu v Českých Budějovicích (CZ). Soud prvního stupně řízení zastavil s tím, že týž návrh na rozvod manželství žalobce podal v USA dříve než v ČR a tento dříve podaný návrh zakládá překážku zahájeného řízení zakotvenou v § 83 českého občanského soudního řádu. Žalobce podal odvolání a namítal, že rozvodové řízení v USA se týká manželství, které uzavřel s žalovanou v USA dne 13.11.2000, zatímco podaný návrh se týká manželství, které s žalovanou uzavřel 7.11.2000 v České republice.
Krajský soud v Českých Budějovících (CZ) konstatuje, že soud prvního stupně se opomněl zabývat otázkou své mezinárodní příslušnosti. Uvádí, že prvoinstanční soud jako soud Evropské unie musí použít předpisy Evropské unie, v tomto případě nařízení Brusel IIbis na základě čl. 72, a to bez ohledu na to, že cizí prvek spočívá v bydlišti obou účastníků v USA. Dále uvádí, že dle čl. 3 (1) b) nařízení Brusel IIbis je dána mezinárodní příslušnost českých soudů. V tomto případě jsou manželé státními příslušníky České republiky a není rozhodující, že žalobce je zároveň státním příslušníkem USA. Nařízení Brussel IIbis dle odvolacího soudu neupravuje, jaké procesní právo má stát použít. Dle českého práva postupují české soudy v soudním řízení podle českých procesních předpisů, nicméně, jak konstatuje odvolací soud, ustanovení týkající se lis pendens v českém občanském soudním řádu lze vztáhnout pouze na české soudy. Dále uvádí, že otázku lis pendens řeší čl. 19 nařízení Brusel IIbis jen pro situaci, kdy druhé řízení bylo zahájeno v členském státě EU. Odvolací soud proto mění rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje.
Napadeným usnesením soud prvého stupně zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a výrokem III. rozhodl, že se žalobci vrací prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek ve výši 1.000,‑ Kč.
Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že žalobce podal týž návrh na rozvod manželství ve Spojených státech amerických dříve než návrh v České republice a toto dřívější uplatnění návrhu na rozvod manželství zakládá překážku zahájeného řízení ve smyslu ust. § 83 o.s.ř. Odkázal na ust. § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř. a na ust. § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o nákladech řízení. Ohledně vrácení soudního poplatku poukázal na ust. § 10 odst. 6 zákona o soudních poplatcích. Již v úvodu svého odůvodnění uvedl, že podle § 22 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, se zrušení manželství rozvodem řídí právním řádem státu, jehož občany jsou manželé v době zahájení řízení. Jsou-li manželé příslušníky různých států, řídí se zrušení manželství rozvodem právním řádem „československým“. Okresní soud vycházel z toho, že žalobce je občanem České republiky i občanem USA a žalovaná je občankou České republiky.
Proti tomuto usnesení se žalobce včas odvolal. Namítal, že jeho rozvodové řízení v USA ve státě New York je vedeno u Supreme Court, County of Queens, pod sp. zn. 25477/05 a je vedeno za účelem rozvodu manželství, které uzavřel s Klárou P. dne 13.11.2000 v USA ve státě New York, městu New York, městské části Queens. Řízení v USA bylo zahájeno na základě návrhu jeho manželky. U Okresního soudu v Českých Budějovicích 22.08.2007 nepodal návrh na rozvod manželství uzavřeného v USA, nýbrž žádost o rozvod manželství uzavřeného s paní Klárou P. dne 07.11.2000 v Českých Budějovicích. Odkázal na oddací list, který byl vydán Magistrátem města České Budějovice dne 22.08.2007 (příloha spisu). Účelem jeho návrhu podaného u Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo docílit rozvodu manželství uzavřeného v České republice a na základě rozhodnutí o rozvodu tohoto manželství by následně podal žádost Magistrátu města České Budějovice k provedení odpovídajícího zápisu do matriky. Na základě rozhodnutí amerického soudu o rozvodu podá návrh k provedení odpovídajícího zápisu do matriky v USA ohledně manželství uzavřeného dne 13.11.2000 v USA. Odvolatel zdůrazňoval, že z jím uvedených údajů plyne, že nepodal tentýž návrh na rozvod manželství ve dvou státech, jak se uvádí v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navrhoval, aby napadené usnesení okresního soudu bylo změněno tak, že se řízení přerušuje do doby konečného rozhodnutí o rozvodu řízení v USA a následně, aby soud rozhodl ve věci samé s přihlédnutím k americkému rozsudku o rozvodu.
Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odst. 1 o.s.ř., tedy nejen z důvodů uvedených v odvolání. Rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, jak to umožňuje ust. § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.
Odvolání žalobce je důvodné.
Okresní soud nedůvodně citoval ust. § 22 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Jím citované ust. § 22, jak vyplývá z jeho znění, dopadá na použití hmotného práva při posuzování žaloby o rozvod manželství. Okresní soud však nerozhodoval ve věci samé, rozhodoval pouze podle procesního práva. Žádné hmotné právo nepoužil.
Opomněl také zabývat se otázkou své mezinárodní příslušnosti, protože jde o věc s cizím prvkem. Opomněl rovněž, že rozhoduje jako soud Evropské unie a za takové situace musí ve věci s cizím prvkem, bez ohledu na to, že USA není členem Evropské unie, použít pro posouzení své mezinárodní příslušnosti předpisy Evropské unie. Ty mají prioritu, protože každý český soud je soudem Evropské unie. Nezáleží na tom, že cizí prvek spočívá v bydlišti obou účastníků ve státě, který členem Evropské unie není.
V tomto případě je třeba použít pro posouzení mezinárodní příslušnosti nařízení Evropské unie č. 2201/2003 (tzv. Brusel IIa). Použití uvedeného předpisu vyplývá z jeho článku 72 věta třetí, podle kterého je nařízení závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech v souladu se smlouvou o založení Evropského společenství. Česká republika je členský stát Evropské unie, musí tedy její soudy použít pro posouzení mezinárodní příslušnosti právě uvedený předpis. Ten v článku 3 bod 1 písm. b) uvádí, že ve věcech týkajících se rozvodu (mimo jiné), jsou příslušné soudy toho členského státu, jehož státními příslušníky jsou oba manželé. V tomto případě jsou oba manželé českými státními příslušníky a není rozhodující, že žalobce je současně státním příslušníkem USA. Dle nařízení č. 2201/2003 (Brusel IIa) je tedy soud České republiky nadán mezinárodní příslušností v této věci.
Ostatně i kdyby se postupovalo podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dvoustranná ani mnohostranná mezinárodní smlouva použitelná pro tento případ neexistuje), a to podle jeho ustanovení obsažených v části II., konkrétně podle § 38 odst. 1, byla by dána také pravomoc českého soudu v tomto řízení. Uvedené ustanovení totiž uvádí, že ve věcech manželských (mimo jiné o zrušení manželství rozvodem) je pravomoc českých soudů dána, je-li alespoň jeden z manželů českým občanem. To je v tomto případě splněno. Odvolací soud je však toho názoru, že vzhledem k členství České republiky v Evropské unii je nutno použít právě unijní předpisy, a to nařízení shora uvedené.
Toto nařízení však neupravuje, jaké procesní právo má český (či jiný členský stát) použít. Proto je nutno na tuto otázku vztáhnout ust. § 48 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle uvedeného ustanovení české soudy postupují v řízení podle českých procesních předpisů, přičemž všichni účastníci mají rovné postavení při uplatňování svých práv.
Toto ustanovení tedy umožňuje použít občanský soudní řád (o.s.ř.), tj. zákon č. 99/1963 Sb. v účinném znění ke dni rozhodování.
Ustanovení § 83 o.s.ř., které užil také soud prvého stupně, však lze vztáhnout jen na české soudy. Otázku překážky věci zahájené (litispendence) řeší, ovšem jen pro členské státy Evropské unie, shora zmiňované nařízení Evropské unie č. 2201/2003 ve svém článku 19. Řeší ji jen pro situaci, když druhé řízení bylo zahájeno opět ve členském státě Evropské unie. Taková situace však v souzené věci není.
Z uvedeného plyne, že nejsou podmínky pro zastavení tohoto rozvodového řízení, jak situaci nesprávně posoudil soud prvého stupně.
Vzhledem k tomu bylo napadené usnesení podle § 220 odst. 3 o.s.ř. změněno tak, že řízení se nezastavuje.
Okresní soud však musí posoudit důvodnost návrhu žalobce na přerušení řízení. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (R 26/1987, strana 515), kde se uvádí právní názor na možnost přerušení rozvodového řízení, byl-li podán návrh na rozvod manželství ve věci, v níž je dána jak pravomoc českého soudu (v evropském termínu mezinárodní příslušnost), tak i pravomoc soudu cizího státu, přičemž řízení o rozvod bylo již u cizího soudu zahájeno. V takovém případě český soud uváží možnost přerušení řízení o rozvod manželství, které u něho probíhá, a to ve smyslu ust. § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Přihlíží přitom k ust. § 68 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR také uvádí, že nejde o překážku již zahájeného řízení ve smyslu ust. § 83 o.s.ř. (pokud by nebylo stanoveno něco jiného v mezinárodní smlouvě). Dvoustranná smlouva s USA uzavřena nebyla a žádná mnohostranná smlouva se této otázky netýká.
Okresní soud se tedy v dalším řízení bude řídit ustálenou judikaturou shora zmíněnou.
Vzhledem k tomu, že výrok o zastavení rozvodového řízení uvedený v napadeném usnesení správný není, nejsou správné ani závislé další výroky, a proto bylo napadené usnesení v celém rozsahu změněno tak, jak plyne z výroku odvolacího soudu.