unalex. Case Collection

Napadeným usnesením soud prvého stupně rozhodl, že není příslušný k projednání a rozhodnutí v této věci (výrok I.). Řízení ve věci změny výchovného prostředí dětí zastavil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Odůvodnil své rozhodnutí tím, že svou mezinárodní příslušnost posuzuje podle nařízení Rady ES č. 2201/2003, účinného od 01.03.2005, a vychází proto z obvyklého bydliště dětí v době podání žaloby (článek 8 odstavec 1). Vysvětlil, že odkaz článku 8 v odstavci 2 na články 9, 10 a 12 se v tomto případě neuplatní. Okresní soud zdůraznil, že nezletilé děti S. bydlí a dlouhodobě žijí v Rakousku, kde navštěvují školní i mimoškolní zařízení, včetně zdravotních. Proto o změně výchovného prostředí musí rozhodovat rakouský soud, což je v zájmu dětí. Okresní soud zdůraznil i to, že jeho rozhodnutí se týká výlučně návrhu otce podaného 03.12.2008, kterým se otec domáhá právě změny výchovného prostředí, které bylo pravomocně upraveno dřívějšími rozsudky českých soudů. Ty byly vydány ještě v řízení zahájeném před vstupem České republiky do Evropské unie a shora uvedené nařízení Evropské unie se tehdy proto neuplatnilo. Okresní soud připomenul, že není příslušným ani k rozhodnutí o výživném, které souvisí se změnou výchovného prostředí navrženou návrhem otce z 03.12.2008. Mezinárodní příslušnost k tomuto řízení o výživném posoudil podle nařízení č. 44/2001 EU. V tomto směru poukázal na článek 2 bod 1 a na článek 5 bod 2, jejichž použití vede opět k rakouskému soudu (hlediskem je bydliště oprávněné osoby k výživě, případně bydliště žalovaného, což je v obou případech Rakousko). Výrok o mezinárodní nepříslušnosti okresní soud odůvodnil poukazem na § 17 nařízení č. 2201/2003, výrok o zastavení řízení tím, že mezinárodní nepříslušnost znamená neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř., který vede právě k zastavení řízení o výchovu a výživu nezletilých dětí.

Proti tomuto usnesení se včas odvolal otec. Namítal, že i podle spisové značky byl návrh na úpravu poměrů dětí A., K. a Z. S. podán ještě před vstupem České republiky do Evropské unie a řízení stále ještě probíhá. Podle odvolatele musí být rozhodováno podle předpisů platných v té době (zákony České republiky) a ne podle předpisů Evropské unie. Odkazoval na článek 64 nařízení Rady ES č. 2201/2003. Pokud by mělo přesto být postupováno podle nařízení shora uvedeného, měl se okresní soud vypořádat i s ustanoveními článků 12 odst. 1 písm. a) a b), s ustanovením článku 12 odst. 3 písm. a) a b) a s ustanovením článku 15 citovaného ustanovení. Všechna tato ustanovení podle výkladu odvolatele vedou k závěru, že mezinárodně příslušným je český soud. Zejména otec zdůrazňoval článek 15 odst. 3 a 4 citovaného nařízení, a to, že v současné době je situace ve výchově dětí zcela jiná, neboť nezletilá K. žije s ním a Z. vždy projevovala přání s ním žít. Otec navrhl, aby usnesení ze dne 09.12.2008 č.j. 3 Nc 112/2004 – 639 bylo zrušeno a nezletilé děti svěřeny do jeho výchovy.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odst. 1 o.s.ř., tedy nejen z důvodů uvedených v odvolání. Rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, jak to umožňuje ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.

Odvolání otce není důvodné.

Odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu prvého stupně, na které lze v podstatě odkázat. Je nepochybné, že otec podal dne 03.12.2008 návrh na změnu výchovného prostředí, i když sám jej nazval návrhem na „rozšíření merita věci“. Ze spisu však plyne, že výchova všech nezletilých dětí byla již předtím pravomocně upravena a pravomocné rozhodnutí o tom nezrušil ani Ústavní soud. Toto pravomocně skončené řízení o výchově nezletilých dětí nemůže být nijak „rozšiřováno“ a každé podání, na jehož základě by měla být dosavadní úprava výchovy nezletilých dětí změněna, je nutno považovat za nový návrh. Otec tedy podal návrh na novou úpravu výchovy nezletilých dětí a podal tento návrh dne 03.12.2008. Z toho plyne, že tento nový návrh na úpravu výchovy nezletilých dětí byl podán až po vstupu České republiky do Evropské unie a je nutno na posouzení mezinárodní příslušnosti vztáhnout nařízení č. 2201/2003, jak správně uvedl soud prvého stupně. Nelze souhlasit s otcem, že by nemohlo probíhat samostatně řízení o výživném, které se upíná k tomu způsobu úpravy výchovy, která je pravomocná (děti svěřeny matce). Řízení o výživném může probíhat samostatně a v současné době také probíhá. Jde o to řízení, kde Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 09.08.2006 ve výroku II. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací posléze svým usnesením ze dne 16.11.2007 č.j. 5 Co 2336/2007 – 558 zrušil rozsudek soudu prvého stupně ze dne 11.04.2006 č.j. 3 Nc 112/2004 – 357, pokud v něm bylo rozhodnuto o výživném pro nezletilé děti za dobu před rozvodem a za dobu po rozvodu (a ve výroku o nákladech řízení), přičemž v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Toto další řízení právě Okresní soud v Prachaticích stále vede. Ani toto řízení nemůže být žádným způsobem rozšiřováno o výchovu nezletilých dětí, o což se otec snaží svou argumentací uvedenou v odvolání. Tuto argumentaci však přijmout nelze.

Okresní soud zcela správně aplikoval všechna ustanovení nařízení ES č. 2201/2003 a správně také rozlišil, že toto nařízení se vztahuje na posouzení mezinárodní příslušnosti českého soudu jen ohledně řízení o výchovu nezletilých dětí, tedy právě ohledně návrhu otce na změnu výchovného prostředí. Správná je úvaha soudu prvého stupně týkající se článku 8 odst. 1 o tom, že řízení o výchovu nezletilých dětí, kde návrh byl podán po 01.05.2004 (vstup České republiky do Evropské unie) musí jako mezinárodně příslušný vést soud toho členského státu, kde je obvyklé bydliště dětí. Skutečnost, že všechny tři děti mají obvyklé bydliště v Rakousku, nezpochybňuje ani otec, který tam sám ostatně také žije, stejně tak jako matka, které děti byly svěřeny do výchovy. Bezchybně okresní soud aplikoval i článek 17 citovaného nařízení, který uvádí, že pokud je u soudu některého členského státu předložena věc, k níž není podle tohoto nařízení příslušný a k níž je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, prohlásí tento soud bez návrhu svou nepříslušnost. Okresní soud postupoval podle citovaného ustanovení a správně se mezinárodně nepříslušným prohlásil.

Odvolací soud se zcela ztotožňuje i s výrokem o zastavení řízení ve věci změny výchovného prostředí nezletilých dětí zahájeného návrhem otce. Jestliže není český soud nadán mezinárodní příslušností, není zároveň nadán pravomocí rozhodovat v této věci a chybí jedna z podmínek řízení. Jde o nedostatek neodstranitelný, jak správně uvedl soud prvého stupně a jediné možné řešení je zastavení řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř.

Úvahy okresního soudu o posuzování mezinárodní příslušnosti českého soudu k řízení o výživném, které by se upínalo k návrhu otce na změnu výchovy podanému 03.12.2008, odvolací soud též považuje za správné, ale nikoliv rozhodující v této věci. Řízení o výživné totiž je řízení, které již probíhá, k němu je český soud mezinárodně příslušný, protože řízení o něm bylo zahájeno ještě před vstupem České republiky do Evropské unie. Jde ovšem stále jen o výživné, které se upíná k úpravě výchovy již pravomocně provedené českými soudy. Jiné řízení o výživném probíhat nemůže.

K odvolacím námitkám otce je nutno uvést, že vycházejí z nesprávného pochopení a z nesprávného výkladu otcem citovaných ustanovení. Již okresní soud stručně vyložil, že článek 12 se v tomto případě neuplatní, protože dopadá na zcela jiné situace. Jde o situace, kdy má soud rozhodovat o návrhu na rozvod, a o věci týkající se rodičovské zodpovědnosti spojené s tímto návrhem. Je řešena tak, že pokračuje příslušnost rozvodového soudu, avšak jen za podmínek uvedených v písm. a) a písm. b). Tato situace ovšem v souzené věci nenastala. Pokud čl. 12 odst. 3 hovoří o tom, že se zohledňuje silný vztah dítěte k příslušnému členskému státu, pak jen za podmínky, že jsou kumulativně splněny všechny tam uvedené předpoklady. Tak tomu v souzené věci není. Jedním z předpokladů totiž je, aby příslušnost členského státu byla v zájmu nezletilých dětí. K takovému závěru však v této věci dospět nelze, když děti dlouhodobě žijí v Rakousku, tam žijí i oba rodiče a poměry všech by měl šetřit a posuzovat český soud. Děti také nemohou mít „silný vztah“ k České republice, kde ani jeden z rodičů nemá obvyklé bydliště. Nelze přijmout ani argument otce, že všechny strany v době zahájení řízení příslušnost českého soudu výslovně či jednoznačným způsobem přijaly. Otec „přijetí“ spatřuje v účasti rodičů u českých soudů, což se však týká řízení o výchově pravomocně již skončeného. Ohledně návrhu otce, podaného 03.12.2008, se řízení jednání nekonalo a z ničeho nelze dovodit naplnění shora uvedené podmínky „přijetí příslušnosti“. Stejně tak nelze uplatnit článek 15, který otec namítá, protože ten se týká postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu, přičemž z logiky věci vyplývá, že postupovat musí soud, který je příslušný. Český soud v tomto případě příslušný ovšem není.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako ve výroku věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.