U S N E S E N Í
Okresní soud v Chebu rozhodl předsedou senátu Mgr. P. S. jako samosoudcem v právní věci žalobce B. s.r.o., IČ, se sídlem B., Slovenská republika, zastoupeného JUDr. R. Š., advokátem, se sídlem P., proti žalovanému A. spol. s r.o., IČ, se sídlem S., o zaplacení částky 2.250,- Kč s příslušenstvím
t a k t o:
I. Řízení se v plném rozsahu z a s t a v u j e.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
III. Žalobci se po právní moci tohoto rozhodnutí vrací z účtu Okresní soudu v Chebu zaplacený soudní poplatek v částce 600,- Kč.
O d ů v o d n ě n í
Žalobou podanou ke zdejšímu soudu se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 2.250,- Kč s příslušenstvím, a to postoupeného nedoplatku televizních poplatků, které byl žalovaný povinen platit právnímu předchůdci žalobce České televizi v období od dubna 2002 do září 2004 v částce 75,- Kč měsíčně.
Soud se v rámci zkoumání podmínek řízení dle ust. § 103 o.s.ř. zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti (pravomoci) k projednání a rozhodnutí tohoto sporu. V této souvislosti na prvém místě zkoumal, zda může při řešení dané otázky aplikovat Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení" nebo „nařízení Brusel I.").
K aplikaci nařízení je nezbytné, aby byl projednávaný spor sporem s mezinárodním prvkem, neboť nařízení Brusel I. bylo výslovně přijato jako opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem ve smyslu ust. čl. 65 písm. a) třetí odrážka Smlouvy o založení evropského společenství. Tato podmínka je v daném případě splněna, neboť každá ze stran tohoto sporu má sídlo v jiném členském státě Evropské unie.
Splněna je rovněž podmínka teritoriální působnosti nařízení, když se v případě obou stran tohoto sporu jedná o účastníky se sídlem v členských státech Evropské unie (Slovenská republika a Česká republika), ve kterých lze nařízení Brusel I. aplikovat (dle čl. 1 odst. 3 je nelze aplikovat z hlediska teritoriálního jen v Dánsku).
Splněna je také podmínka časové působnosti nařízení, když spor byl zahájen poté, co nařízení vstoupilo v obou uvedených členských státech v platnost dnem 1.5.2004, kdy se oba uvedené státy staly členy Evropské unie (srov. čl. 66 odst. 1).
Poslední otázkou tedy zůstává, zda projednávaný spor spadá do věcné působnosti nařízení Brusel I. ve smyslu čl. 1, podle kterého se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu.
Ve svém rozhodnutí ve věci LTU v. Eurocontrol (C-29/76) uvedl Evropský soudní dvůr, že je třeba koncept „občanské a obchodní věci" pro účely aplikace Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a civilních (která byla následně v rovině aplikace nahrazena Nařízením Brusel I. se stejnou věcnou působností) vykládat nezávisle na národním právu, a to v prvé řadě podle cílů a systematického uspořádání Úmluvy. Dále dospěl ESD k závěru, že ačkoliv určitá rozhodnutí vydaná ve sporech mezi veřejnoprávním orgánem a osobou soukromého práva mohou do působnosti Úmluvy spadat, nebudou do ní spadat spory, ve kterých veřejnoprávní orgán jedná v rámci svých pravomocí. Takovým případem je i spor o úhradu plateb, které má hradit osoba soukromého práva národnímu nebo mezinárodnímu subjektu práva veřejného za užívání zařízení nebo služeb, které tento subjekt poskytuje, a to zvláště tam, kde je takové užití povinné a výlučné. Zejména se to týká případů, kdy výše poplatků, způsob jejich výpočtu a výběru jsou vůči uživatelům jednostranně dané.
Povinnost hradit televizní poplatek, která je předmětem tohoto řízení, za rozhodné období (duben 2002 až září 2004) vyplývala ze zák. č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen „zákon").
Podle ust. § 1 odst. 2 zákona televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen "televizní přijímač"). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu.
Podle ust. § 2 odst. 1 zákona poplatníkem je právnická osoba, organizační složka státu nebo fyzická osoba, která je držitelem rozhlasového nebo televizního přijímače.
Podle ust. § 5 odst. 1 zákona poplatník platí rozhlasový poplatek Českému rozhlasu a televizní poplatek České televizi prostřednictvím České pošty nebo jiné osoby, kterou provozovatel ze zákona určí. Nezaplatí-li poplatník do konce kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byl poplatek splatný, je poplatník povinen zaplatit dlužnou částku poplatku Českému rozhlasu nebo České televizi přímo, pokud není v tomto zákoně uvedeno jinak.
Podle ust. § 7 zákona nezaplatí-li poplatník dlužné poplatky ani v přiměřené dodatečné lhůtě poskytnuté mu Českým rozhlasem nebo Českou televizí (dále jen "provozovatel ze zákona"), provozovatel ze zákona je oprávněn domáhat se svého práva u soudu.
Podle ust. § 8 odst. 1) zákona poplatník, který a) nepřihlásil přijímač do evidence, b) uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného osvobození od povinnosti platit za přijímač poplatek, c) uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného odhlášení přijímače z evidence, je povinen zaplatit provozovateli ze zákona kromě dlužných poplatků i přirážku ve výši 5000 Kč za každý takový rozhlasový přijímač, nebo přirážku ve výši 10 000 Kč za každý takový televizní přijímač.
Podle ust. § 10 písm. a) zák. č. 483/1991 Sb., o České televizi finančními zdroji České televize jsou zejména televizní poplatky vybírané podle zvláštního právního předpisu (v pozn. odkaz na zák. č. 252/1994 Sb.).
Podle ust. § 2 odst. 1 téhož zákona Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky (dále jen "veřejná služba v oblasti televizního vysílání").
Z žaloby v této věci, ve světle citovaných zákonných ustanovení, vyplývá, že předmětem tohoto řízení je postoupený nárok na zaplacení televizních poplatků ve smyslu cit. ustanovení zák. č. 252/1994 Sb. Poplatníkem tohoto poplatku má být právnická osoba jako subjekt soukromého práva. Příjemcem poplatku je Česká televize jako subjekt veřejného práva, zřízený za účelem poskytování veřejné služby v oblasti televizního vysílání. Povinnost hradit televizní poplatek včetně jeho výše vyplývá ze zákona (je stanovena jednostranně, nezávisle na vůli poplatníka) a její neplnění poplatníky je ze zákona sankcionováno.
Z uvedeného je zřejmé, že postavení poplatníka televizních poplatků a České televize jako jejich příjemce je vztahem subjektu soukromoprávního (s výjimkou situace, kdy je poplatníkem organizační složka státu) a subjektu veřejnoprávního, který při výběru poplatků jedná v rámci výkonu svých veřejných pravomocí. Na této skutečnosti se nic nemění ani tehdy, kdy byl nárok na úhradu televizního poplatku postoupen subjektu soukromého práva, neboť samo postoupení nároku není způsobilé změnit jeho (veřejnoprávní) povahu.
Ve světle těchto skutečností, veden úvahou Evropského soudního dvora v citované věci LTU v. Eurocontrol, dospěl soud k závěru, že projednávaný případ není občanskou a obchodní věcí ve smyslu čl. 1 nařízení Brusel I., nespadá tedy do věcné působnosti nařízení, a proto na otázku soudní příslušnosti nelze dané nařízení aplikovat.
Soud proto dále zkoumal, zda jeho pravomoc vyplývá z některé z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Dospěl přitom k závěru, že Česká a Slovenská republika mezi sebou nemají uzavřenu mezinárodní smlouvu upravující mezinárodní soudní příslušnost (pravomoc), když smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, vyhlášená sdělením ministerstva zahraničních věcí ve Sbírce zákonů pod č. 209/1993 Sb., otázku soudní pravomoci neřeší a pravomoc zdejšího soudu danou věc projednat a rozhodnout z této ani žádné jiné mezinárodní smlouvy nevyplývá.
Pravomoc zdejšího soudu tuto věc projednat a rozhodnout nevyplývá ani ze zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, které se dle svého § 1 vztahuje jen na občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem. Nevztahuje se tedy na vztahy veřejnoprávní, které jsou předmětem tohoto sporu.
Ve smyslu ust. § 7 odst. 3 o.s.ř. by tedy pravomoc zdejšího soudu danou věc projednat a rozhodnout mohla být dána pouze tehdy, stanovil-li by tak jiný zákon.
Pravomoc soudu rozhodovat ve věcech dlužných televizních poplatků vyplývá z cit. ust. § 7 zák. č. 252/1994 Sb., je však vázána výlučně na „provozovatele ze zákona", kterým je v daném případě Česká televize. Ta jediná je dle tohoto ustanovení oprávněna se s nárokem na zaplacení dlužných televizních poplatků na soud obrátit. U žádných jiných osob dané ustanovení pravomoc zdejšího soudu věc projednat a rozhodnout nezakládá.
Z uvedeného je zřejmé, že zdejší soud není pravomocný k projednání a rozhodnutí tohoto sporu, když jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) není dána ani nařízením Brusel I., ani mezinárodní smlouvou, ani zákonem č. 97/1963 Sb., o mezinárodní právu soukromém a procesním a konečně ani žádným jiným zákonem.
Protože nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelnou překážkou řízení, nezbylo soudu než ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení v plném rozsahu zastavit, jak je uvedeno pod bodem I. výroku.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Náhrada nákladů by měla tedy připadnout žalovanému, na jehož straně však soud žádné náklady řízení neshledal, a proto rozhodl soud jak je uvedeno pod bodem II. výroku.
Výrok pod bodem III. je odůvodněn ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud vrátí z účtu soudu zaplacený soudní poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním, jak se tomu stalo v daném případě.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím soudu zdejšího.