Napadeným usnesením soud prvého stupně rozhodl o připuštění změny návrhu (výrok I.), prohlásil za vykonatelné na území České republiky rozhodnutí Okresního soudu Mühldorf am Inn ze dne 19.08.2005 číslo jednací 051 FH 00051/04 (výrok II.), nařídil podle shora uvedeného rozsudku výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného k uspokojení pohledávky oprávněných pro výživné za dobu od 01.11.2004 do 29.02.2008, a to pro nezletilého D. ve výši 5.306,‑ EUR a pro nezletilého P. ve výši 5.051,‑ EUR (výrok III.), o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV.) a souvisejícími výroky V. A VI. rozhodl, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na náklady, které budou oprávněným v průběhu výkonu rozhodnutí přiznány, a zakázal povinnému nakládat s věcmi vykonavatelem sepsanými s tím, že sepsané věci budou posléze prodány.
Okresní soud výrokem I. reagoval na změnu návrhu spočívající v tom, aby vedle nařízení výkonu rozhodnutí prohlásil rozhodnutí německého soudu za vykonatelné na území České republiky. Ohledně připuštění změny návrhu okresní soud postupoval podle § 95 odstavec 1 občanského soudního řádu. Ohledně prohlášení vykonatelnosti cizího rozsudku odkázal okresní soud na článek 41 nařízení Rady ES č. 44/2001 s odůvodněním, že zákonná zástupkyně nezletilých doložila exekuční titul vydaný ve Spolkové republice Německo a také osvědčení podle článku 54 citovaného nařízení. Ohledně samotného nařízení výkonu rozhodnutí okresní soud postupoval podle § 251 občanského soudního řádu, tedy ve smyslu tvrzení zástupkyně nezletilých dětí o tom, že povinný dle vykonatelného rozsudku vydaného ve Spolkové republice Německo dobrovolně nezaplatil výživné za dobu od 01.11.2004 do 29.02.2008 v částkách v návrhu uvedených. Okresní soud dále poukázal na ustanovení § 261 a § 323 občanského soudního řádu a ohledně nákladů řízení na ustanovení § 270 občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení se povinný včas odvolal. Namítal, že plnil řádně svoji vyživovací povinnost k nezletilým dětem, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech z 12.11.2001 číslo jednací 20 P 295/97 - 50, který nabyl právní moci dne 13.02.2002. Tam bylo výživné stanoveno částkami 1.600,‑ Kč pro D. a 1.500,– Kč pro P. Tento rozsudek nebyl zrušen a podle povinného není možné, aby výživné bylo plněno ze dvou vykonatelných titulů. Pokud se matka domáhá výkonu rozhodnutí Okresního soudu v Mühldorfu, mělo by být odečteno výživné, které na každého chlapce v uvedeném období poskytl. Předložil kopii pravomocného rozsudku, o kterém hovořil. Navrhoval, aby výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí byl zastaven.
Odvolací soud považuje podání povinného ze dne 02.07.2008 z hlediska jeho obsahu skutečně za odvolání, i když jen ohledně té části, kde povinný zpochybňuje možnost nařízení výkonu rozhodnutí podle rozsudku vydaného ve Spolkové republice Německo Okresním soudem v Mühldorfu. Pokud otec navrhuje, aby bylo „odečteno“ to, co poskytl podle rozsudku vydaného v České republice, jde o návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, jak to ostatně ve svém závěru otec také uvádí.
Odvolací soud vzhledem k odvolání povinného přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odstavec 1 občanského soudního řádu, tedy nejen z důvodů uvedených v odvolání. Rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, jak to umožňuje ustanovení § 254 odstavec 6 občanského soudního řádu.
Odvolání otce není důvodné. Protože v této věci jde o cizí prvek (vykonávané rozhodnutí bylo vydáno mimo území České republiky), je nutno posoudit, zda český soud je mezinárodně příslušný k projednávání a rozhodnutí této věci. Pokud by totiž nebyl, nebyla by dána pravomoc soudu ve smyslu § 104 odstavec 1 občanského soudního řádu a řízení by muselo být zastaveno. Pravomoc (mezinárodní příslušnost) je nutno posoudit podle nařízení Rady ES č. 44/2001, které již okresní soud také citoval, ovšem v souvislosti s posouzením podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí. Proto odvolací soud doplňuje, že český soud je v tomto případě nadán mezinárodní příslušností podle článku 22 bod 5 citovaného nařízení. V něm se uvádí, že bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí, soudy členského státu, na jehož území výkon rozhodnutí byl nebo má být proveden. Jedná se o výlučnou příslušnost (mezinárodní), kterou soud musí přezkoumávat v každém případě z úřední povinnosti (na rozdíl od jiných případů, kde není mezinárodní příslušnost výlučná). V této souvislosti lze odkázat na R 43/2007 (sešit 5), kdy Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že pravomoc soudu členského státu Evropského společenství ve věci výkonu rozhodnutí je dána místem skutečného výkonu rozhodnutí podle způsobu jeho provedení; výkon má být proveden tam, kde je s ohledem na konkrétní okolnosti reálné dosáhnout účelu výkonu (tj. požadované plnění skutečně vymoci), tedy, kde povinný má (může mít) postižitelný majetek, z něhož může být uspokojena pohledávka oprávněného.
Výkon rozhodnutí má být proveden prodejem movitých věcí povinného žijícího v České republice, má být proto proveden také v České republice. Vzhledem k tomu je v této věci mezinárodní příslušnost dána pro české soudy.
Podle článku 39 bod 2 citovaného nařízení se místní příslušnost určuje podle bydliště strany, vůči níž je výkon navrhován nebo podle místa výkonu. Bydliště povinného je v obvodu Okresního soudu ve Strakonicích, proto jde o soud místně příslušný.
V ostatním je možno zcela odkázat na správné odůvodnění soudu prvého stupně. Shora citovaným nařízením ES jsou totiž stanoveny nejen zásady pro určení mezinárodní příslušnosti soudu pro určité soudní řízení, včetně řízení o výkonu rozhodnutí, ale v druhé části tohoto nařízení jsou také stanoveny zásady pro uznání a výkon cizích rozhodnutí (rozhodnutí jiných členských států než je Česká republika).
Podle článku 38 odstavec 1 citovaného nařízení bude rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoliv zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné. Podmínkou pro vykonání cizího rozhodnutí (vydaného v jiném členském státě) je tedy to, aby bylo soudem výkonu rozhodnutí (tím, který rozhoduje o návrhu na výkon) prohlášeno za vykonatelné. Proto okresní soud správně vyzval zástupkyni oprávněných, aby návrh na prohlášení vykonatelnosti podala, když již předtím podala návrh na samotný výkon cizího rozhodnutí.
Podle článku 40 bod 3 citovaného nařízení se k návrhu na výkon musí připojit písemnosti uvedené v článku 53. Článek 53 stanoví, že strana, která žádá o prohlášení vykonatelnosti, musí předložit jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti. Podle článku 53 bod 2 citovaného nařízení strana, která podává návrh na prohlášení vykonatelnosti, musí rovněž předložit osvědčení podle článku 54. Článek 54 citovaného nařízení stanoví, že soud (nebo příslušný orgán členského státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno) vydá na žádost kterékoliv strany osvědčení za použití formuláře.
Zástupkyně oprávněných předložila jak rozhodnutí, které má být vykonáno, tak osvědčení o tom, že je vykonatelné v členském státě původu.
Protože prvostupňovému soudu výkonu rozhodnutí byly předloženy shora uvedené listiny, jejichž předložení požaduje článek 53 citovaného nařízení, prohlásil tento soud správné rozhodnutí německého soudu za vykonatelné na území České republiky, aniž by je přezkoumával podle článků 34 a 35 obsahujících důvody pro neuznání (článek 41 citovaného nařízení).
Správně také poučil účastníky o tom, že proti tomuto rozhodnutí se lze odvolat do 1 měsíce od jeho doručení. Odvolání bylo podáno ve lhůtě.
Podle článku 43 bod 3 citovaného nařízení se opravný prostředek projednává v souladu s předpisy upravujícími sporná řízení.
Podle článku 45 odstavec 1 citovaného nařízení soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti v rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí.
Podle článku 34 citovaného nařízení soud rozhodující o opravném prostředku proti rozhodnutí prvostupňového soudu o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí neuzná, je-li uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá (bod 1), nebo jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost (bod 2), nebo je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá (bod 3), nebo je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá (bod 4).
Podle článku 35 rozhodnutí se rovněž neuzná, byly-li porušeny oddíly 3, 4 a 6 kapitoly II. nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72.
Odvolací soud neshledal žádný z důvodů uvedených v článku 34 a 35 citovaného nařízení. Pokud odvolatel uvádí, že výkon rozhodnutí by neměl být nařizován podle pozdějšího rozhodnutí německého soudu (oproti českému rozhodnutí), nelze v souvislosti s tím shledat důvod uvedený v bodě 3 nebo v bodě 4 článku 34. Rozhodnutí německého soudu o výživném je totiž slučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v České republice také ve věci výživného, neboť německý soud rozhodl o jiné výši výživného po uplynutí určité doby od rozhodnutí českého soudu. Taková situace nastává i v rámci českého právního řádu, protože výživné se při změně poměrů mění a při rozšíření potřeb nezletilých dětí (nebo i vzhledem k jiným okolnostem) se většinou zvyšuje, čímž se mění dosavadní rozhodnutí o výživném (§ 99 zákona o rodině). Nelze tedy dospět k závěru, že německé rozhodnutí o výživném by bylo neslučitelné s dřívějším rozhodnutím českého soudu o výživném. Není tedy dán důvod uvedený v článku 34 bod 4.
Není ani důvod podle článku 34 bod 3 citovaného nařízení, protože tam jde o neslučitelnost s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá, tedy o dvě soudní řízení, respektive dvě soudní rozhodnutí vydaná v jednom členském státě, a to v tom, kde se žádá o uznání. Taková situace v souzené věci není.
Uznání německého rozhodnutí o výživném není v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, protože jde o rozhodnutí, které je i v českém právu zcela běžné. Okolnosti, které jsou rozhodné pro důvod pro neuznání uvedený v bodě 2, povinným ani tvrzeny nejsou. Ani tento důvod odvolací soud neshledal. Rovněž tak není dán důvod pro neuznání uvedený v článku 35 odstavec 1, protože tento důvod přichází v úvahu jen u některých předmětů řízení (například spotřebitelské smlouvy, pojištění, případně řízení, kde je dána výlučná příslušnost), což v případě výživného není.
Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že rozhodnutí německého soudu o výživném, které je předkládáno jako podklad pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, je vykonatelné na území České republiky a rozhodnutí okresního soudu v tomto smyslu je věcně správné (výrok napadeného usnesení pod bodem II.).
Stejně správný je i výrok o samotném nařízení výkonu rozhodnutí. Jeho správnost plyne z ustanovení článku 38 odstavec 1 citovaného nařízení. Německé rozhodnutí o výživném bylo prohlášeno za vykonatelné, takže může být vykonáno. Nic (ani navržený způsob výkonu – prodej movitých věcí) proto nebrání nařízení výkonu rozhodnutí.
K námitce povinného, že výživné nemůže být plněno podle dvou rozhodnutí, se uvádí, že vykonáváno je jen rozhodnutí pozdější, které vydal německý soud, a které splňuje všechny podmínky pro výkon.
Vzhledem k uvedenému bylo napadené rozhodnutí ve výrocích II. Až VI. potvrzeno jako věcně správné podle § 219 občanského soudního řádu.
Výrok v odstavci I. přezkoumáván nebyl, protože odvolání proti němu nesměřovalo (§ 212 věta prvá občanského soudního řádu), a ani není přípustné (§ 202 odstavec 1 písmeno f/ občanského soudního řádu).
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 270 odstavec 1 občanského soudního řádu za použití § 224 odstavec 1 občanského soudního řádu za situace, že oprávněným žádné náklady v tomto stádiu řízení nevznikly.
Na závěr lze uvést, že postup obou soudů je v souladu s § 68c zákona číslo 98/1963 Sbírky v účinném znění.
Podle citovaného ustanovení (odstavec 1) může být současně s návrhem na prohlášení vykonatelnosti podán i návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu. V takovém případě rozhodne soud v jediném usnesení o obou návrzích samostatnými výroky, které musí být odůvodněny. Usnesení musí být odůvodněno, i když se rozhoduje jen o jednom z těchto návrhů.
Podle § 68c odstavec 2 citovaného zákona postupoval-li soud podle odstavce 1 a je-li v předpisu evropských společenství nebo v mezinárodní smlouvě stanovena lhůta pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí o uznání nebo o prohlášení vykonatelnosti cizích rozhodnutí, která je delší než lhůta stanovená zvláštním právním předpisem pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí nařizujícímu výkon rozhodnutí nebo exekuci, platí tato delší lhůta i pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí nařizujícímu výkon rozhodnutí nebo exekuci.
Podle § 68c odstavec 3 citovaného zákona zkoumá-li odvolací soud důvody, pro něž lze cizí rozhodnutí neuznat, a tyto důvody nemohl dle příslušných předpisů evropských společenství nebo mezinárodní smlouvy zkoumat soud v prvním stupni, pak svědčí-li tyto důvody pro neuznání cizího rozhodnutí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodne o zamítnutí návrhu.
Podle § 68c odstavec 4 citovaného zákona rozhodnutí nemůže nabýt právní moci ve výroku nařizujícím výkon rozhodnutí nebo exekuci dříve než ve výroku, kterým se rozhodnutí prohlašuje za vykonatelné.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě
dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu
k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích
dospěje k závěru, že jde ve věci samé o rozhodnutí zásadního právního
významu.