Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o změnu výchovného prostředí (výrok v odstavci I.), zastavil také řízení o návrhu na vydání předběžného opatření (výrok v odstavci II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnil své rozhodnutí tím, že shledal nedostatek své mezinárodní příslušnosti, což znamená neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). Posoudil svou mezinárodní příslušnost z hlediska nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, a to podle čl. 3 bod 1 písm. b/ a čl. 12 bod 3 citovaného nařízení. Dovodil, že jde o „jiné řízení“ ve věci rodičovské zodpovědnosti (než je řízení spojené s rozvodem), avšak pro příslušnost českého soudu, jako soudu státu, jehož státními příslušníky jsou oba manželé, nejsou splněny další podmínky. Není splněna podmínka, že děti mají silný vztah k České republice, a zejména by nebylo v jejich zájmu, aby řízení v této věci (zejména o jejich výchově) probíhalo v České republice, kde nebydlí, neboť celá rodina bydlí již delší dobu v Rakousku, a děti tam navštěvují školu a školku. Podle okresního soudu na tom nic nemění, že rodiče i všechny děti jsou čeští státní občané. Okresní soud odkázal také na ustanovení § 88 písm. c/ o.s.ř. (zákon č. 99/1963 Sb.) o výlučné příslušnosti soudů ve věcech péče o nezletilé (podle bydliště dětí). Poukázal i na význam a účel ustanovení § 177 odst. 2 téhož zákona, které operuje zájmem nezletilého dítěte. Ten spočívá mimo jiné v tom, aby věc péče o děti byla projednávána soudem, který je blízký stávajícímu výchovnému prostředí dětí. Okresní soud také připomenul, že předchozí rozhodnutí ve věci péče o tytéž nezletilé děti, které má být podle návrhu otce změněno, bylo sice vydáno českým soudem, avšak v souvislosti s tím, že řízení bylo zahájeno ještě před vstupem České republiky do Evropské unie.
Proti tomuto usnesení se otec včas odvolal. Vytýkal soudu prvního stupně nesprávnost právního posouzení otázky mezinárodní příslušnosti. Namítal, že měla být posouzena podle čl. 8 nařízení Rady (ES), přičemž se mělo vzít v úvahu, že obvyklé bývalé bydliště nezletilých je v České republice, a že nezletilí jsou českými státními příslušníky. Považoval za rozhodné i to, že v České republice bylo rozhodováno v předchozím řízení. V odvolání otec uvedl, že „usnesení stanoví, že pokud do této doby řízení u soudu zahájeno není, pokračuje soud, který řízení zahájil, ve výkonu své příslušnosti v souladu s čl. 8 až 14“. Pro aplikaci čl. 12 nařízení Rady (ES) jsou podle odvolatele dány všechny předpoklady, za kterých je dána příslušnost soudu České republiky. S odkazem na nařízení Rady (ES) otec namítal, že postoupit věc z podnětu soudu nebo na žádost jiného členského státu je možné pouze se schválením alespoň jedné ze stran. Podle odvoletele rakouské úřady poškozují zákonná práva otce, nerespektují rozhodnutí a nařízení českých soudů a tím poškozují i práva dětí. Okresní soud měl postupovat také podle čl. 15 nařízení Rady a věc postoupit rakouským soudům. Otec navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a odvolací soud přikázal okresnímu soudu ve věci dále jednat.
Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odst. 1 o.s.ř. (tedy nejen z důvodů uvedených v odvolání) a rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, jak to umožňuje § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.).
Odvolání otce není důvodné, byť nelze souhlasit se všemi aspekty odůvodnění napadeného usnesení. Správné je, že okresní soud posuzoval svou mezinárodní příslušnost podle nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, které je účinné od 1.3.2005. Uvedené nařízení je v tomto případě jediným právním předpisem, který lze na problematiku mezinárodní příslušnosti použít. Nelze použít žádného ustanovení o.s.ř. (Občanského soudního řádu), leda na jinou problematiku než je posouzení mezinárodní příslušnosti českého soudu (viz. dále). Za účinnosti citovaného nařízení Evropské unie byl totiž návrh otce podán. Nesprávně však okresní soud posuzoval svou mezinárodní příslušnost jen podle čl. 3 uvedeného nařízení. Čl. 3 se týká obecné příslušnosti soudů ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné. Jen v těchto věcech platí písmeno b), na něž okresní soud odkazoval, podle něhož se řídí příslušnost státní příslušností obou manželů (mimo jiné). Okresní soud měl svou mezinárodní příslušnost posuzovat především podle oddílu 2 (rodičovská zodpovědnost), konkrétně podle článku 8, jak otec správně namítá. Podle uvedeného ustanovení (odstavec 1) jsou soudy členského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Podle odstavce 2 platí odstavec 1 s výhradou článků 9, 10, 12. Tato věta znamená, že obecná zásada (v odstavci 1) může být za určitých podmínek prolomena, konkrétně (mimo jiné) tehdy, jsou-li dány podmínky ustanovení článku 12 (nazvaném Pokračování příslušnosti). Termín „Pokračování příslušnosti“ znamená, že v uvedených případech „pokračuje“ tatáž příslušnost, jako pro rozvodové řízení. „Pokračuje“ v řízeních spojených s rozvodem a také v „jiných řízeních“ (odst. 3), jsou-li dány kumulativně podmínky čl. 12 odst. 3 písm. a) b). Uvedené podmínky musí být splněny všechny. Nesmí chybět ani jedna.
V tomto směru tedy okresní soud uvažoval správně, když považoval za potřebné zjišťovat podmínky článku 12 odst. 3 písm. a/ a písm. b/. Opomněl však zdůraznit, že je třeba především uvažovat o dopadu článku 8 citovaného nařízení, protože podle něho by byla dána mezinárodní příslušnost rakouských soudů. Všechny nezletilé děti totiž nepochybně mají obvyklé své bydliště v Rakousku. Bývalé bydliště dětí v České republice se sice také může zohlednit (viz výhrada v čl. 9, hovořícího o zachování příslušnosti podle předchozího obvyklého bydliště dítěte), avšak toto ustanovení dopadá na zcela jiné případy. Dopadá na ty případy, kdy se dítě zákonným způsobem přestěhuje z jednoho členského státu do jiného a získá zde nové bydliště. Pak si ponechají soudy členského státu předchozího obvyklého bydliště dítěte, odchylně od článku 8, příslušnost po dobu tří měsíců po přestěhování pro účely úpravy rozhodnutí o právu na styk s dítětem vydaného v členském státě před přestěhováním dítěte. Tento případ ještě předpokládá, že nositel práva na styk s dítětem má nadále obvyklé bydliště v členském státě předchozího obvyklého bydliště dítěte. V této věci nejde o právo na styk s dítětem, což již samo o sobě neguje možnost použití článku 9. Obdobně je to s článkem 10, který se týká příslušnosti v případech únosu dítěte.
Jak již shora řečeno, mohl by připadat v úvahu článek 12 bod 3, jak správně uvažoval soud prvého stupně, avšak ani dle názoru odvolacího soudu podmínky tohoto ustanovení splněny nejsou. Okresní soud správně připomenul, že musí být kumulativně splněny všechny podmínky. I kdyby byla splněna podmínka pod písmenem a/ spočívající v tom, že děti jsou českými státními příslušníky a mají proto silný vztah k České republice, není splněna podmínka zájmu dětí (písm. b/). Odvolací soud plně souhlasí s argumentací okresního soudu v tomto směru. Jestliže děti žijí již delší dobu v Rakousku, navštěvují tam školní a předškolní zařízení a k České republice je poutá jenom jejich státní příslušnost a státní příslušnost jejich rodičů, je v zájmu nezletilých dětí, aby jejich výchovu projednával soud blízký jejich obvyklému bydlišti. Je tomu tak tím spíše, že k přestěhování dětí z České republiky do Rakouska došlo již před delší dobou (před několika lety), takže předchozí obvyklé bydliště dětí v České republice nehraje již žádnou roli. Je sice pravda, že předchozí rozhodnutí o výchově bylo vydáno českými soudy, avšak, jak správně uvedl soud prvního stupně, stalo se tak pouze proto, že tehdy bylo pro určení mezinárodní příslušnosti soudu rozhodné státní občanství nezletilých dětí, neboť se mezinárodní příslušnost posuzovala nikoliv podle předpisu Evropské unie, ale podle zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním (zák. č. 97/1963 Sb.)
Ani odvolací soud nepovažuje za potřebné zjišťovat stanovisko matky a opatrovníka dětí ve smyslu čl. 12 odst. 3 písm. b/ nařízení Rady (ES) č. 2201/2003. Z toho, že jmenovaní účastníci se proti napadenému usnesení neodvolali, plyne, že s nepříslušností Okresního soudu v Prachaticích souhlasí a z ničeho neplyne, že by jednoznačným způsobem naopak přijaly příslušnost tohoto soudu. To jen podporuje závěr, že zájem nezletilých dětí je naplněn právě závěrem okresního soudu o své mezinárodní nepříslušnosti.
Pokud otec ve svém odvolání zmiňuje čl. 15 shora citovaného nařízení (ES), jehož ustanovení jsou nazvána „Postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu“, toto ustanovení na danou situaci nedopadá. Lze je použít jen za situace, kdy jde o soud příslušný ve věci, avšak tento soud se domnívá, že soud jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah, je vzhledem ke svému umístění vhodnější k projednání věci nebo její určité části, a to ještě v případě, že je to v zájmu dítěte. Pak může tento – jinak však mezinárodně příslušný soud – buď přerušit řízení a vyzvat strany, aby podaly návrh u soudu jiného členského státu, nebo požádat soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost.
V tomto případě však není Okresní soud v Prachaticích soudem mezinárodně příslušným ve věci, takže podle čl. 15 postupovat nelze.
Odvolací soud zcela sdílí stanovisko soudu prvního stupně, že řízení o výchovu je řízení takového charakteru, že vyžaduje úzký kontakt soudu s nezletilými dětmi, jejich rodiči a orgány působícími v oblasti sociálně právní ochrany dětí. Je tomu tak proto, aby mohl soud v krátké době získat co nejvíce informací o životě dětí i jejich rodičů. Jen tak může být o poměrech dětí co nejrychleji, co nejspravedlivěji a tím v jejich zájmu rozhodnuto.
Jestliže nejsou dány podmínky čl. 12 bod 3 citovaného nařízení, je nutno považovat za mezinárodně příslušný (ve smyslu čl. 8 bod 1 citovaného nařízení), soud členského státu, na jehož území měly nezletilé děti v době podání žaloby obvyklé bydliště (a mají ho tam stále). Takovým soudem je soud rakouský.
Poněkud jinak je to s posouzením místní příslušnosti ve věci výživného. Tam je nutno postupovat podle nařízení (ES) č. 44/2001, konkrétně podle čl. 2 bod 1 a čl. 5 bod 2. Podle čl. 2 bod 1 citovaného nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 5 bod 2 citovaného nařízení může být osoba, která má bydliště na území některého členského státu, v jiném členském státě žalována (mimo jiné) ve věcech týkajících se výživného u soudu místa, kde má oprávněná osoba k výživě bydliště nebo místo obvyklého pobytu, nebo je-li věc týkající se výživného věcí vedlejší v řízení týkajícím se osobního stavu, u soudu, který je k tomuto řízení příslušný podle práva státu místa řízení, pokud tato příslušnost není založena pouze státní příslušností některé ze stran.
Obecným pravidlem (čl. 2 bod 1) je, že mezinárodní příslušnost se podle tohoto nařízení se řídí bydlištěm žalovaného. V tomto případě je bydliště žalovaných v řízení o výživném (matky a dětí) v Rakousku. V jiném členském státě než určeném bydlištěm žalovaného by mohly být žalovány ve věcech výživného, jen kdyby tam měla osoba oprávněná k výživě bydliště, nebo místo obvyklého pobytu. Osobou oprávněnou k výživnému jsou děti, které však mají bydliště v Rakousku. Tedy i nařízení Rady (ES) č. 44/2001 vede k závěru, že Okresní soud v Prachaticích (český soud) není mezinárodně příslušným soudem ve věci výživného.
Podle čl. 17 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 platí, že pokud je soudu některého členského státu předložena věc, k níž není podle tohoto nařízení příslušný a k níž je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, prohlásí tento soud bez návrhu svou nepříslušnost.
Protože okresní soud podle uvedeného článku svůj výrok takto neformuloval, odvolací soud změnil napadený výrok tak, aby byl v souladu s citovaným článkem nařízení (ES) č. 2201/2003.
Zároveň však je nutno akceptovat úvahu soudu prvého stupně o tom, že právní závěr o mezinárodní nepříslušnosti soudu opřený o nařízení č. 2201/2003 (tzv. Brusel II.a) ještě nebrání tomu, aby soud posuzoval otázku podmínek řízení podle občanského soudního řádu. Pouze otázku mezinárodní příslušnosti soud nemůže posuzovat podle občanského soudního řádu, ale jen podle předpisů Evropské unie. Jestliže dojde k závěru o mezinárodní nepříslušnosti, musí tento závěr výrokem vyslovit (čl. 17 nařízení ((ES)) č. 2201/2003), avšak musí zároveň řízení zastavit pro nedostatek jedné z podmínek řízení, a to pravomoci soudu. Mezinárodní nepříslušnost totiž znamená nedostatek pravomoci českého soudu. Proto odvolací soud pojal do svého měnícího výroku i tento výrok ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř., kterým rozhodl i okresní soud. Neuplatní se pouze ustanovení o postoupení věci jinému soudu, protože v tomto případě by se mělo jednat o rakouský soud, kam postoupení věci je možné jen za podmínek shora citovaného nařízení (ES), které však splněny nejsou.
Zbývá posoudit mezinárodní příslušnost k návrhu na vydání předběžného opatření.
Dle čl. 20 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 nebrání v naléhavých případech toto nařízení soudům členského státu, pokud jde o osoby a majetek v tomto státě, přijmout předběžná a zajišťovací opatření přípustná podle práva tohoto členského státu, a to i když je podle tohoto nařízení k rozhodování ve věci samé příslušný soud jiného členského státu.
Tento případ však není naléhavý, protože děti žijí v péči matky, která byla v minulosti shledána, přes výhrady otce (stejné, jako vznáší i dnes), českými soudy jako dostatečná a vyhovující. Podle českého práva (§ 74a násl. o.s.ř. a § 102 odst. 1 o.s.ř.) je přípustné předběžné opatření jen při potřebě zatímní úpravy, tedy také jen v naléhavých případech, kterým tento ani dle tvrzení otce o jeho lepších výchovných schopnostech není. Proto není Okresní soud v Prachaticích příslušný ani k vydání předběžného opatření.
Odvolací soud jen formulačně změnil napadený výrok, a to podle § 220 odst. 3 o.s.ř..
O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné a podává se do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Prachaticích.